Theia (Avengers ff)

Černá ovce

Myslela jsem si, že další den bude lepší než ten předtím. Doufala jsem, že se někam pohneme, že zjistíme, co Hádés chce.

Nikdy jsem se ještě tak nemýlila. Každý den byl horší. S každým dnem jsme byli zoufalejší.

Tony už snad ani nespal, což bylo divné, protože mi přišlo, že on to z nás všech ze začátku bral nejmíň vážně, ale asi to byl jen Tonyho obranný mechanismus.

Čím déle jsem Tonyho znala, tím více jsem si začala všímat jeho problému s ukazováním emocí. Když ho něco trápilo, první, co udělal, byl vtip nebo ironická poznámka a snažil se to zamect pod stůl.

Občas jsem si říkala, jetli si s ním nemám promluvit, pak jsem ale dostala strach. Nejsem vůbec dobrá v takovéhle komunikaci a třeba by mu to samotnému bylo nepříjemné. Vsadím se taky, že kdyby si o tom chtěl s někým promluvit, já to nebudu.

Většina Avengers na tom však nyní nebyla o nic lépe. V podstatě jsme se nikam nepohli.

Tedy spíše jen oni. Já totiž přišla na to, co Hádés doopravdy chce.

Upřímně řečeno, raději bych byla, kdybych na to nikdy nepřišla.
Došlo mi to, když se na mé posteli opět objevil narcis, což mě utvrdilo v tom, že ta moje noční můra ve skutečnosti nebyla vůbec noční můra, ale krutá realita.

Mé podezření ještě více zesílilo, když z ničeho nic začala v televizi běžet reportáž o zmutovaném štěněti se třemi hlavami, které se narodilo v Česku. Okamžitě mi došlo, že to je další znamení od Háda.

I když zemřelo pár minut po narození, nestává se totiž tak často, aby se rodila trojhlavá štěňata, která velmi připomínají Hádova psa Kerbera a navíc ještě v zemi, kde jsem vyrůstala.

Poslední kapka byla, když jsem se vrátila domů z nákupu a ve vlasech jsem našla zapletený lístek cypřiše - Hádova stromu, bez toho, aby v okolí nějaký rostl.

Nevěděla jsem jak to dělá, ale bylo mi úplně jasné, koho myslel tou černou ovcí a kdo se měl obětovat pro ostatní. JÁ!

Nikomu jsem to neřekla. Nemohla jsem. Jen jsem napsala dopisy na rozloučenou a poté třikrát za sebou vyslovila jeho jméno.

A tak se stalo, že jsem skončila zde. Sama ve strašidelném vězení někde hluboko pod povrchem. Vězněná samotným Hádem.

Seděla jsem v té temné cele teprve asi patnáct minut a už jsem myslela, že se zblázním strachy.

Mnozí z vás si teď asi představí vlhkou nechutnou celu plnou švábů a krys. Zdi prolezlé plísní a špinavou podlahu a kovové studené mříže.

Taky jsem si tak kdysi představovala nejděsivější celu na světě, dokud jsem neskončila zde.

Vše tu bylo černé a šedé, jako by tu ani neexistovaly barvy. Stěny, podlaha i ty rádoby mříže byly úplně hladké a nepřirozeně matné. Nikdy jsem neviděla nic takhle matného.

Možná to teď bude znít divně, ale zdálo se to tak nepřirozené a nepozemské až to bylo děsivé.

To samé se dá říct i o světle. Skvěle jsem viděla, jako za bílého dne, ale nikde se tu nenacházela okna ani pochodně. Světlo jako kdyby nemělo žádný zdroj a jen se vznášelo ve vzduchu.

Dokonce tady věci nevrhali stíny, ani já sama jsem neměla stín, což bylo také dost děsivé.

,,Už jsi skončila?" ozval se pobavený hlas za mými zády, zrovna když jsem oddalovala a přibližovala ruku od stěny a pokoušela se vrhnout sebemenší stín.

Stín jsem sice nevrhla, ale zato jsem leknutím málem vrhla něco jiného, co se chtělo už pěkně dlouho dostat ven z mého strachem sevřeného žaludku.

Co mě to napadlo, proč jsem to neřekla ostatním? Třeba bychom na něco přišli. Proč jsem tak zbrklá?

Ne, takhle to není. Jiná možnost nebyla. Co by asi ostatní udělali? Tohle ani není jejich problém, nemohli by nic dělat...

Hlavou mi v sekundě proletělo tolik myšlenek, které si vzájemně protiřečily.

Naštěstí jsem se jimi teď nemusela zabývat, protože před mou celou se nacházel mnohem větší problém.

,,Co chcete?" podívala jsem se na muže, díky kterému jsem tu nyní byla.

,,Já nic, ale ty jistě chceš vysvětlení, proč jsi tady," řekl neutrálním tónem a otevřel mé vězení.