Theia (Avengers ff)

Pravá rodina

Čím déle jsem byla s Hádem v Podsvětí, tím více se mi dostával pod kůži.

Nebyl vůbec takový, jak se o něm vyprávělo. Vždy se ke mně choval mile, trávili jsme spolu spoustu času převážně hraním her, já ho naučila Prší a on mě hru podobnou Šachům, ve které jsem naprosto příšerná.

Hra se hrála na čtyřech hracích deskách, každá měla zastupovat jeden element a její pravidla byla mnohem složitější, jelikož i figurky patřily k určitému elementu a na každé hrací ploše měly jinou moc.

Naštěstí se mnou měl velkou trpělivost a opakoval mi pravidla pokaždé, když jsem udělal chybný tah, nebo nevěděla jak dál. Což bylo vlastně při každém tahu.

Také mi strašně rád předčítal, neustále mi vyprávěl příběhy z dob před válkou. Vyprávěl i o mé matce, i když nikdy ne dlouho. Očividně ho to stále tížilo.

Opravdu jsme se za ty dva týdny sblížili a já si až teď začala uvědomovat, jak moc mi v životě chyběl. I jako otec, stejně tak jako Antik - někdo mého druhu, kdo nebyl pouze hlasem v mé hlavě.

Přišlo mi, jako bych ho znala celý život, jeho hlas byl tak povědomý a když jsem usínala za jeho zvuku, ani noční můry mě nepronásledovaly.

,,Myslím, že bys už měla jít..." vypadlo z něj zničeno nic, zrovna když jsem se pekelně soustředila na svůj další tah. Hráli jsme Šachy, protože u těch jsem aspoň byla schopna si zapamatovat pravidla.

,,Jít kam?" zarazila jsem se a s vykulenýma očima se opřela o opěradlo židle, přemístila svůj pohled ze šachové desky na muže sedícího naproti.

,,No, kam...?" pousmál se smutně a naše oči se na moment střetly. ,,Domů přeci."

,,Ale já jsem doma tady," nechápala jsem, co se děje. Kde jinde bych měla být?

Věnoval mi zvláštní pohled, který jsem nedokázala definovat. Vypadal snad trochu nevěřícně...

,,Příliš rychle zapomínáš... to způsobuje Podsvětí," zády dopadl na opěradlo židle, frustrovaně si povzdechl a parkrát zaťukal prsty o dřevěné zdobené opěradlo. Vypadal, že nad něčím usilovně přemýšlí. Obočí se mu přiblížilo k sobě a ústa jemně našpulil, než opět promluvil: ,,Musíš se odtud dostat, jinak dočista zapomeneš má své přátele..."

Moji přátele... Kdo jsou moji přátelé?

Avengers! Jak jsem mohla zapomenout! Vždyť oni o mě musí mít strach.

Jak vůbec vypadaly jejich tváře? Jak je možné, že jsem tak rychle zapomněla?! Není možné, aby Podsvětní dokázalo takové věci!

Přísahala bych, že ještě včera jsem si je všechny pamatovala... Pietra a Wandu... a Clinta... koho ještě? Tak koho? Proč si nevzpomínám?

,,Jak jen jsem na ně mohla takhle zapomenout..." cítila jsem se tak příšerně.

,,Jak říkám, tohle Podsvětí lidem prostě dělá," pokrčil rameny a zvedl se ze židle, obešel lesklý stůl z tmavého dřeva, na kterém byla položená naše šachová deska, a klekl si před mou židlí, tak aby mohl lépe navázat oční kontakt. ,,Myslím, že je nejvyšší čas říct si naše sbohem."

,,To už tě nikdy neuvdím?" cítila jsem tíhu na hrudi. Přistihla jsem se, jak si prohlížím každý detail jeho obličeje, snažila jsem si zapamatovat si ho co nejlépe, jako bych se bála, že ho jednou zapomenu.

Je pravda, že v obličeji mi nebyl vůbec podobný, i přesto jsem se v něm viděla. Možná díky jeho povaze.

Konečně jsem zase měla otce a tolik jsem se od něj za těch pár týdnů naučila i sama o sobě. Nechtěla jsem ho teď opustit.

,,Má moc bohužel není neomezená. Nedokážu tě znovu dostat do Podsvětí a nevím, kolikrát se z něj já sám budu schopen dostat," hlas se mu zlomil a on poprvé sklonil hlavu k podlaze.

Chytila jsem ho za ruku, kterou měl položenou na opěradle mé židle.

Byla studená jako led. I jeho kůže se zdála nepřirozeně bílá, tvář vyčerpaná. Jeho dlouhé vlasy měly šedou barvu popela namísto bílé.  Jako by byl naživu jen napůl.

I přesto se jeho oči většinu času zdály tak šťastné...

,,Musí být přeci nějaká možnost. Já tě nechci opustit," nemohla jsem se s tím smířit a můj stisk na jeho ruce zesílil.

Viděla jsem výraz na jeho tváři, ale tentokrát jsem moc dobře věděla, co znamená. ,,Řekni mi, co víš!"

,,Jedna možnost tu je," zíral teď s prázdným výrazem do země. ,,Ale znamenalo by to porušit pravidla Povznesených. Kdyby na to přišli..." odmlčel se na chvíli. ,,Mně na tom už nesejde, ale tebe takovému riziku vystavit nemůžu.

Viděl jsem, že máš dobrý život, jsi obklopena těmi správnými lidmi a bylo mi dopřáno i těch pár krátkých chvil, které jsem s tebou mohl strávit. To je víc, než jsem si kdy přál."

,,Ale co já? Nechci o tebe přijít," pípla jsem po chvíli. ,,Jaká je ta druhá možnost?"

Hád se prudce zvedl a otočil se ke mně zády, byl chvíli ticho, jako kdyby váhal, jestli mi to má říct.

,,Povznesení o sobě říkají, že jsou všemocní, ale to není tak úplně pravda. Asi už jsi taky zaznamenala změnu, která nyní nastala v síle Povznesených," krátce se na mě otočil, ale neudržel se mnou oční kontakt. ,,Nyní jsou oslabení, zatímco já mám více síly," odmlčel se na chvíli.

,,Na Zemi je jedno místo... Kdybychom se na něj přenesli a vykonali na něm rituál, mohlo by mě to osvobodit. Nemusel bych zůstat tady v Podsvětí. Žil bych pak s tebou na Zemi.

Bez rituálu to však nejde, čím déle zůstanu mimo Podsvětí tím více slábne má moc. Mohl bych o ni přijít úplně a nakonec by mě to zabilo. Byla by to tedy i hra o čas, kdybychom se tam vydali."

,,Když je takové místo, proč jsi se neosvobodil už předtím?" nechápala jsem.

,,K tomu rituálu je třeba kapka kreve někoho, kdo mě uvěznil. Já to samozřejmě být nemohu, ale tobě v žilách koluje antická krev-" z výrazu jeho obličeje se dalo snadno vyčíst, že chce obrátit a zahodit naší poslední šanci, ale já ho přerušila.

,,Vždycky jsem chtěla poznat své pravé rodiče. Matku už sice nemám šanci poznat, ale pořád mám tebe a nechci o tebe znovu přijít," prudce jsem se zvedla ze své židle a přistoupila blíž, abych se mohla podívat do těch smutných očí plných bolesti. ,,Už nechci znovu přijít o otce. Udělám vše pro to, abychom mohli být spolu, jsi má jediná rodina."