Theia (Avengers ff)

Prohozena oknem

,,Musíme se dostat dovnitř!" uslyšela jsem ve sluchátku hlas patřící Stevovi.

,,Já už jsem uvnitř," konstatovala jsem a odrazila jsem útok dalšího cápka, který na mě útočil.

,,Co? Jak ses tam dostala?" divil se Steve.

,,Wanda byla tak hodná a prohodila mě střešním oknem," řekla jsem a schovala se za sloup, protože do místnosti přiběhla další skupina ozbrojených týpků.

,,Požádala si mě o to," prskla Wanda do sluchátka.

,,Ale neříkej, žes to neudělala ráda!" křičela jsem, aby mě bylo slyšet přes střelbu.

,,Jo, máš pravdu. Už dlouho jsem tě chtěla prohodit oknem," zněl mi ve sluchátku Wandin pobavený hlas, zatímco jsem se rvala s bandou ozbrojenců.

Jednoho jsem použila jako živý štít, abych se ubránila kulkám, které létaly všude po temné rozlehlé místnosti.

Poté jsem zpoza prvního kopnula druhého přímo na třetího. Tím, za kterým jsem se schovávala, jsem knockoutovala pátého a sebrala mu zbraň.

V tom mě ale šestý střelil do ramene a já rychle zaplula za roh. Začala přestřelka jako z akčního filmu.

,,Lidi," pípla jsem do sluchátka, když jsem sestřelila posledního. ,,Nerada to přiznávám, ale přestávám to tu sama zvládat."

Stála jsem tam schovaná za jedním rohem té staré plísní prolezlé budovy, ve které se usadil tenhle odpad společnosti a pomalu mi začalo docházet, že jít dovnitř sama nebyl tak úplně dobrý nápad.

Sice jsem byla v boji lepší než oni, ale jich bylo mnohem víc a navíc byli ozbrojení.

Nebyla vhodná konstalace na použití síly, takže moje telepatie mi teď byla k ničemu, nyní by mě to hodně vysílilo.

,,Jdu ti na pomoc," slyšela jsem Starkův hlas.

,,Cesta dovnitř už je volná za chvíli jsme u tebe, jen vydrž," promluvil Steve hlasem plným strachu.

Najednou jsem uviděla modrou šmouhu a přede mnou stál Pietro.

,,Našel jsem jí," řekl do sluchátka.
Změřil si mě pohledem a zděšeně se podíval na ránu na mém rameni.

,,Jsi zraněná," konstatoval a jemně mi položil ruku na předloktí.

,,To je v pořádku. Rychle se hojím a za chvíli budu zase v pohodě kopat zadky těmhle prevítům, co zbyli z Hydry," usmála jsem se.

Pietro chtěl něco namítnout, ale v tom se do místnosti přiřítila horda ozbrojenců a vypukla další velká bitka, když se do místnosti, dostal i zbytek Avengers.

Podlaha obří místnosti, kde boj probíhal, byla celá pokrytá bezvládně ležícími těly a po stěnách se mísila krev spolu s nechutnou plísní, která prorostla celou tajnou, nyní už bývalou, základnou Hydry.

Byl na to všechno opravdu odporný pohled. Přišlo mi to jako z hororu.
Všude létaly kulky, bezvládná těla padala k zemi, Hawkeyeovy šípy svištěly vzduchem stejně jako Stevovo štít. V ozvěnách se ozýval křik obětí.

Já sama jsem se krčila za stolem a střílela Hydrouše, jak jsem jim začala říkat, na dálku, protože jsem už byla velmi vyčerpaná z boje a taky díky mému zranění. Ztratila jsem hodně krve.

,,Wando, pozor!" křikla jsem na Scarlet Witch, která úspěšně odrážela pomocí telekineze všechny útočníky i kulky, ale nevšimla si jednoho vojáka Hydry, který se na ní řítil zezadu.

Nereagovala. Neslyšela. Byla příliš zaneprázdněná odrážením ran a střel.

V mé zbrani však došly náboje, tak jsem se vyřítila ze svého úkrytu k vojákovi, připravenému zasadit Wandě ránu.

Jedním úderem pěsti jsem ho složila na zem, jelikož druhou schytal o sloup vedle něj.

Najednou jsem však cítila, ostrou bolest v mém těle a látka na mém břiše se začala zbavovat do ruda.

Jindy bych litovala mého nového obleku, který mi daroval Tony, ale nyní mi to bylo jedno.

Příšerná bolest doslova prorostla celým mým tělem. Chytila jsem se za zasažené místo a cítila jak mi mezi prsty uniká moje životní energie.

Vše se mi mlžilo. Všechno bylo najednou pomalejší. Klesla jsem k zemi za doprovodu hlasů křičících mé jméno. Všechna moje síla opouštěla mé tělo a dopadala na zem v rudých kapkách.

Tohle byla teprve moje druhá mise v týmu Avengers. Nečekala jsem, že bych měla zemřít tak rychle. Ani jsem nechtěla. Doufala jsem, že za svůj život zachráním víc lidí.

Měla jsem sice rychlou regeneraci, ale dost dobře jsem věděla, že tímhle tempem zemřu dříve než se mi rány zahojí.

Poslední, co jsem viděla, byly Pietrovo modré oči. Rudá všude kolem začala ustupovat před modří Pietrovo studánek a já začala cítit klid.

Ucítila jsem škubnutí, vítr ve vlasech a příjemný hlas promlouvající ke mně. Neslyšela jsem, co mi říká, jen jsem se nechala ukolébat tím krásným zvukem.

Klid, modrá záplava...

,,Co jsi mi to udělala?" viděla jsem čistý úděs v mužově tváři, když se podíval dolů z mostu, na kterém stál.

,,Teď poznáš bolest, kterou si nechal zažívat mě!" křičela jsem na něj v návalu vzteku.

Stála jsem v bezpečí na druhé straně  zábradlí, on se bez jakékoli vlastní vůle držel zábradlí čekající na můj další pokyn.

,,Ty, hnusnej parchante, teď poznáš, jaké to je trpět!" měsíční svit ozařoval mou tvář, zatímco mé oči sledovaly muže, který mě před lety, když jsem ještě nevěděla, že jediný, komu se dá věřit jsi ty sám, zneužil a zatížil tak mou mysl i duši touhou po pomstě.

,,Omlouvám se! Prosím, propusť mě! Napravil jsem se, vedu teď slušný život," viděla jsem slzy v jeho očích, ale jediné, co jsem dokázala cítit byla pýcha na to, že jsem ho konečně dostala a pocit spravedlnosti.

,,Ty to nechápeš, celá ta léta jsem strávila tréninkem, abych byla schopná ovládnout tvoji mysl, všechno to úsilí a ti lidé okolo tebe, kteří na to také doplatili..." najednou se mi také nahrnuly slzy do očí. ,,I každé sousto, které jsem kdy pozřela, bylo jen za účelem přežití, abych tě mohla najít a pomstít se."

Nyní stačí už jen málo a bude konec...

,,Pusť se..." řekla jsem chladně a jeho ruce pomalu povolily stisk na zábradlí.

Mužovo tělo se volným pádem blížilo kamenitému dnu řeky.