Theia (Avengers ff)

Tichá rána

Ráno jsem se probudila a vše, co se stalo včera v noci bylo jen jako sen, kdybych se ovšem neotočila a neuviděla Pietra spícího vedle mě, poté mě realita praštila velmi silně.

Normálně bych dokázala jen ležet a dívat se na něj, jak spí. Vypadal tak klidně a bezstarostně.

Nyní jsem při pohledu na něj cítila tíhu na hrudi. Co když na mě změnil názor po tom, co jsem mu včera řekla? Bude se na mě moci ještě někdy podívat jako předtím?

Ještě nikdy mi na nikom takhle nezáleželo. Je vtipné, že jsem si to až doteď neuvědomovala.

On tady pro mě vždycky byl a opravdu jsem s ním cítila pouto jako s nikým jiným. Vždy nějakým způsobem ví, když mě něco trápí. Většinou řekne, co zrovna potřebuju slyšet a přinese jídlo, když mám hlad.

Samozřejmě jsou tu i věci, které mě na něm štvou, jako třeba, že občas neví, kdy je čas přestat a stále mě provokuje jako malý kluk.

Nevědomky jsem se pousmála a můj strach na chvíli zmizel, když jsem se zaměřila na jeho obličej.

Neměl teď tak tvrdé rysy. Vráska, která se mu dělala mezi obočím, když se mračil, byla pryč. I jeho rty teď změkly, protože je nedržel tak blízko u sebe.

Se svojí bílou barvou vlasů, která mu už začala značně odrůstat, teď v paprscích ranního slunce a s tím nevinným výrazem vypadal jako anděl.

Neudržela jsem se, pohladila ho po vlasech a dala mu malou pusu. Opravdu jsem doufala, že na to, co jsem mu včera řekla třeba zázrakem zapomene a vše bude jako dřív.

,,Krásné probuzení..." zabručel ještě se zavřenýma očima a já se zmohla jen na uculení, protože můj žaludek se zhoupnul, jako bych seděla na horské dráze.

,,Jak se ti spalo?" otevřel pomalu oči a podíval se na mě.

,,Dobře," usmála jsem se na něj. ,,Už se mi o žádných kytkách nezdálo ani o..."

,,To je dobře," pousmál se a stejně jako já se přetočil na bok, aby na mě lépe viděl. ,,Chceš si o tom ještě promluvit?"

,,Tobě to nevadí?" řekla jsem nervózně, protože mě překvapilo, jak v klidu je. ,,Myslím, ty všechny hrozný věci, co jsem udělala-"

,,Theio," utnul mě hned nazačátku. ,,Minulost je minulost. Všichni děláme chyby. Znám tě a vím, že jsi dobrý člověk."

,,Toho se právě bojím," zhluboka jsem se nadechla. ,,Nevím, jestli jsem dobrý člověk. Poslední dobou mám zase takové návaly vzteku a ani mé schopnosti mě neposlouchají. Co když jsem byla posedlá záchranou lidstva, protože mě k tomu hnalo mé špatné svědomí."

,,Když posloucháš své svědomí, pak jsi dobrý člověk. Pokud si zvolíš být dobrý člověk, pak jím jsi," díval se mi s vážným výrazem do očí, ale pak se jeho obličej rychlostí blesku změnil na ten jeho typický žertovný škleb. ,,Páni, ani jsem nevěděl, že mám tak hluboký myšlenky."

,,Ty jsi šašek," pleskla jsem ho po paži a on se za ní dramaticky chytil, jak kdyby mu měla upadnout.

,,Strašně to bolí," pokračoval ve svém hereckém výstupu. ,,Pomohl by polibek."

,,Leda tak jednu další dostaneš, pacholku!" napřáhla jsem z legrace pěst, a tak začala naše malá bitva.

Konečně jsem se zase na chvíli cítila jako normální holka. To jsem na čase stráveným s Pietrem milovala asi nejvíce.

Dokázal zahnat všechen strach, který jsem v sobě měla, protože s ním byla jen radost z přítomnosti.

Vždycky jsme se dokázali zabavit děláním nějakých kravin, nebo jen povídáním. Líbání byla taky Pietrova oblíbená činnost. Nebudu lhát, moje vlatně taky...