Theia (Avengers ff)

Zajímavé zrnko prachu

Když mi připoutali ruce ke stolu, všichni odešli a nechali mě v místnosti samotnou.

Bylo mi však jasné, že mě nejspíš pozorují skrz zrcadlo, nebo mě sledují pomocí té kamery visící ze stropu.

Musím uznat, že jsem se nacházela v opravdu nepříjemné situaci. Seděla jsem v naprostém tichu a jediným společníkem byl můj odraz v zrcadle, který byl stejně ošklivý jako moje myšlenky.

Díky poutům jsem si nemohla opřít ani hlavu, která byla na mém unaveném krku těžší než kdy jindy.

Mou jedinou činností tedy bylo zkoumání té kamery na stativu mířící mi na obličej, záběry z ní nejspíš pošlou na rozbor k nějakému odborníkovi, a nebo pozorování zrnek prachu, jak si bezstarostně poletují vzduchem.

Musím uznat, že tady mají velmi zajímavý prach.

Pak mi v hlavě začaly vířit myšlenky, na které by nikdo neměl znát odpověď.

Jako třeba, jak mohou kentauři lézt po žebřících...

V tu chvíli se, asi zásahem osudu, otevřely dveře a dovnitř vešla Black Widow.

Vytřeštila jsem oči. Že bych stála někomu z Avengers za návštěvu? Snad nepřišla vyrovnat účty.

Beze slov zavřela dveře, přešla místnost, namačkala něco na kameře a sedla si naproti mně. Jako bych tam vůbec nebyla až do chvíle, kdy se usadila na židli.

V tu chvíli se její oči zabodly do těch mých a já měla chuť schoulet se do klubíčka a brečet, ale navenek jsem nedala nic znát.

Znechuceně jsem se podívala do kamery, na které teď svítilo červené světýlko.

Vůbec se mi nezamlouvalo, že mě točí. Obzvlášť teď, když jsem vypadala jako zlý vetřelec, kterého našli někde v kanále.

Odsunula jsem se dál od té ďábelské věci, ale moc mi to nepomohlo.

Obrátila jsem pohled od kamery zpět na Black Widow. Vypadala narozdíl ode mě skvěle.

Rudé vlasy se jí vlnily kolem obličeje. Koutek svých plných rtů měla lehce zdvižený a upírala na mě své velké oči. Zřejmě jí pobavil můj marný pokus vyhnout se pohledu kamery.

,,Moje jméno je Nataša Romanovová, ale to už, předpokládám, víš. Mám na tebe pár otázek," pronesla neutrálně přičemž si položila lokty na stůl.

,,Já jsem Theia a nevím, jestli vám na vaše otázky dam odpovědi," odsekla jsem drze, ani nevím, co to do mě vjelo.

,,Uvidíme..." nadzvedla jedno obočí, semkla rty a upřela na mě pohled.

Nic jsem jí na to neřekla, jen jsem na ní hodila znuděný pohled.

,,Takže říkáš, že se jmenuješ Theia," neřekla jsem na to nic a jen přikývla.

Tahle informace jim byla k ničemu, nejsem v žádných databázích, takže jsem z toho aspoň mohla vytěžit psychologickou výhodu- získat trochu důvěry

,,A tvoje příjmení?" ptala se dál.
Už teď se mi na nic dalšího nechtělo odpovídat.

,,Příjmení nemám," pokrčila jsem rameny a opřela se o zadní opěradlo židle, abych vypadala víc uvolněně, což jsem teda vůbec nebyla.

Nataša udiveně a zároveň nevěřícně  nadzvedla obočí. Její obličej doslova křičel: ,,Jako vážně?"

,,Prostě ho nemám," prskla jsem.