Theia (Avengers ff)

Ohmataný Juvfonn

,,V noci je to tu děsivé," konstatovala jsem a snažila se balancovat na kluzkých kamenech.

,,Tak to je dobře, že je ráno," bez jediného ohlédnutí na mě si to můj otec štrádoval po skaliscích těch zatracených hor.

,,A taky je tu dost chladno. Nemohli jsme počkat ještě pár hodin na rozednění?" fňukala jsem jako malá holka.

,,Ne, nemohli!" otočil se na mě prudce až jsem nadskočila. ,,Sama moc dobře víš, že přenést se z Podsvětí na Terru je pro mě těžké, buď ráda, že jsme vůbec skončili v Norsku," začal se ploužit pomalu vpřed a blábolit si pro sebe. Země mu vážně nedělala dobře na mozek. ,,Místo toho si ještě chce diktovat čas... tohle je krásné, jsem zvyklý žít ve stínech a světlo není můj přítel..."

Už jsem nic neříkala, jen jsem tiše trpěla, záda mě bolela, kvůli těm všem věcem, které jsem táhla v batohu. Táhl mě k zemi, jako bych nesla obří balvan.

Táta na tom byl však ještě hůř, čím dál tím víc kulhal a začal až nezdravě chraptět. Taky byl velice nevrlý a jeho chování občas začínala scházet logika.

,,Tady to je!" zastavil se na vrcholku a hleděl dolů.

Nevím, co jsem čekala, možná vysoký kus ledu s obřím vchodem stoupající vzhůru k nebi, který na slunci září jako drahokam. Takže mě překvapilo, že je to jen ledová placka, která vypadá jako pokračování kopce

,,Bezva... A kde je vchod?" nakrčila jsem obočí a nahrbila se, už mě vážně bolela záda...

,,Tady," ukázal Hádés na ledovec, který se různě krabatil po povrchu, ale nebylo na něm vidět žádného vchodu.

,,Eee..." vydala jsem neidentifikovatelný zvuk a prohlížela si velkou ledovou plochu, aspoň tak to tedy působilo z tohoto úhlu. ,,To je ale jen ledovec."

,,Lidé tě zkazili," řekl s lehkou nadsázkou v hlase a zakroutil hlavou, poté se vydal dolů ze svahu k okraji ledovce.

Musím uznat, že čím blíže jsme se blížili, tím vyšší se zdál. Z boku odvráceného od vrcholku hory, byl mnohem vyšší než já.

,,Kde je teda ten vchod?" zeptala jsem se ho, když jsem došli až úplně k levému okraji ledového svahu a táta na něj začal všelijak pokládat ruce a něco mumlat. Hádés se rozhodl mě ignorovat. ,,Proč ohmatáváš ten ledovec?"

,,Tak asi hledám vchod, ne? Proč máš tak hloupé otázky?" prskl nevrle a odstoupil od ledovce.

Chvíli na něj jen tupě zíral, stejně jako já tupě zírala na něj, a poté se rozešel přímo proti ledovci.

,,Hlavně nesmíš zaváhat," prohlásil unyle, když kráčel proti ledovcové stěně.

Uvažovala jsem, jestli mu dočista hráblo, nebo mě zkouší, ale když zmizel ve stěně z ledu, došlo mi, že asi ví, co dělá.

,,Hej!" křikla jsem, když jsem si uvědomila, že jsem tu sama a jen jako magor zírám na ledovec.

Odevzdaně jsem pokrčila rameny a rozešla se proti ledovci, ruce jsem si nevědomky dala před hruď, asi aby mě ochránily před možným nárazem a zavřela oči.

Náhle jsem cítila, že se setmělo a já otevřela oči.

Stála jsem spolu s tátou na začátku kamenného schodiště, které se snižovalo dolů, někam do nepříjemné tmy.

Jediné světlo, které se sem dostalo, byla ta trocha, která zvládla prostoupit stěnou ledovce.

Táta se rozešel po schodech dolů a já ho nejistě následovala.

Cítila jsem velký chlad a trochu mě děsila představa, že bůhví jak dlouho půjdu úzkým temným tunelem, o kterém jsem si nechtíc představovala, jak se hroutí pod tíhou ledovce.

Naštěstí jsem brzy uviděla světlo a po chvíli klesání jsme se ocitli v obří zdobené svatyni plné pochodní.

Všude stály sloupy se spoustou ornamentů, které podpíraly docela nízký strop.

Stěny byly vytesány z černého kamene s červeným a občas bílým žíháním. Vůbec jsem nevěděla, co je to za kámen, nevypadal, že by byl ze Země.

Možná sem kdysi dopadl meteorit. Rozhodně by to vysvětlovalo vzhled kamenů i magickou energii, kterou jsem tu silně pociťovala.

Nejzajímavější se pro mě stal fakt, že ani gravitace tu nefungovala, jak by měla.

Neustále odněkud kapala voda, která se po dopadu na zem shlukovala do tří pramenů směřujících doprostřed svatyně, kde se nacházel leštěný kámen, vytesaný do tvaru kvádru s prohlubní plnou čiré vody, a následně tyto tři prameny porušily fyzikální zákony a tekly směrem nahoru po kameni.

,,Vyndej věci! Musíme začít," rozkázal táta, a tak jsem si prohlížení svatyně musela nechat na potom.

☆☆☆☆

,,Pane Starku," promluvil Jarvis. ,,Jsme na místě určení."
,,Rozumím," protáhl se rozespale Tony. V posledních dnech toho moc nenapsal a nyní se mu konečně podařilo trochu si zdřímnout. ,,Vstávat bando! Už jsme tady!" křikl přes celý Quinjet a zvědavě se díval ven na norskou krajinu.

Moc toho z ní však neviděl, protože ve tři ráno se ještě všechny krásy Norska halily do temné noci.

,,Takže... Co teď?" zeptal se Stark, když se všichni vylodili a nyní stáli před ledovcem s nechápavými výrazy.

,,Musíme projít dovnitř," řekl Loki a začal stejně jako předtím Hádés osahávat nejvyšší stěnu u Juvfonna.

,,Co to děláš? Hledáš kliku?" prohodil ironicky Clint a dál stál se založenýma rukama na hrudi.

,,V podstatě ano," řekl Loki bezvýrazně, což Clinta vyvedlo z míry. ,,Pojďte," prošel skrz ledovec bez ohledu na nechápavé tváře ostatních.

Nataša, která byla ve fázi svého života, kdy už jí nemohlo nic překvapit, se rozešla směrem k ukrytému vchodu.

,,Já nevěděl, že nás vezme do Bradavic..." zaznělo ztichlým davem najednou.

,,Nástupiště devět a třičtvrtě?" rozzářil se na okamžik úsměv na Stevově tváři i na tvářích ostatních.

Poté, opět zcela vážní, se všichni postupně dostali přes stěnu a už je čekalo jen klesání po schodech.

,,Jak jste nás našli?!" vykřikl Hádés, když se v jeskyni objevil tým Avengers spolu s Lokim.

,,Na tom nezáleží, Háde! Přišli jsme, abychom zastavili tvé počínání!" zahřměl Thor a postavil se do bojové pozice.

,,Tomu už nemůžete zabránit! Je pozdě!" vybuchl vzteky Hádés. ,,Stačí už jen kapka krve mé dcery a budu volný!"

☆☆☆☆

,,Theia je tvá dcera?!" zamrzli všichni na místě a podívali se na mě.

,,Ano," udělal se mi knedlík v krku. Vůbec se mi nelíbilo, co se právě děje. ,,Hádés je můj otec a já ho nyní osvobodím. Potom budeme moct být spolu a já konečně budu mít rodinu."

,,My jsme přece tvá rodina," řekl Pietro zklamaně a já měla chuť to vše skončit a rozběhnout se za ním, abych ho obejmula. To ale nejde i kdybych chtěla sebevíc, musím to vydržet musím být silná. Musím dokončit, co jsem začala!

,,Nikdo nedokáže nahradit pravou rodinu," bylo to pro mě strašně těžké. Viděla jsem jak se na mě koukají... zklamaně a vyděšeně. ,,Je mi líto," řekla jsem omluvně a přistoupila k Hádovi.

,,Theio!" křikl Steve, když jsem k Hádovi natahovala ruku, a celou jeskyni najednou zaplavila bílá záře.