Theia (Avengers ff)

Špatný a ještě horší

,,Ty jsi to jediné, co mi po ní zbylo," nezpouštěl ze mě oči a jen sledoval mou reakci.

,,Chcete říct, že- " nemohla jsem tomu uvěřit.

,,Jsi moje dcera," pousmál se smutně.

Chvili zavládlo tíživé ticho, kdy Hádés jen čekal na to, jak zareaguji.

,,To není pravda!" křikla jsem najednou. Cítila jsem jak se ve mně vše svírá. Srdce mi bušilo tak zběsile, že to muselo být slyšet na míle daleko. ,,Lžete!"

,,Vím, že to pro tebe musí být těžké přijmout, ale je to tak," v očích se mu zaleskly slzy. ,,Neuplynul den, kdy bych se tě nesnažil najít. A čekal jsem ještě déle na to, až boudu Povznesení nepozorní a oslabení, abych já mohl na chvíli opustit Podsvětí."

,,To nemůže být pravda! Vždyť já se narodila dlouho potom, co se všechno tohle stalo!" nechtělo se mi věřit tomu, co slyším, ale cítila jsem, že mluví pravdu.

,,Sama moc dobře víš, že vesmír nezná čas. Čas si vymysleli lidé a ani Povznesení na něj neberou žádné ohledy. Krátce po tvém narození, což bylo během války vedené Aliancí čtyř proti Wraithům, tě tvá matka ukryla na Terru, aby tě ochránila. Jenže nevěděla, že právě Terra je dalším cílem Wraithů.

Objevovala se pro záchranu celé planety, jenže když jí Povznesení vyhnali z Olympu, už se k tobě zpět nedostala.

Mně samotnému tajili, kde jsi. Říkali, že tě nemohu najít, protože je to proti principům.

To jsou celí oni! Všechny ty jejich pravidla. Kolik lidí už doplatilo na ty jejich principy...? A já mám být ten špatný...?"

Nezmohla jsem se už ani na jedinou otázku, prostě jsem tam seděla a snažila se zahnat slzy.

,,Já vím, teď je toho na tebe asi moc," přistoupil ke mně a položil mi ruku na rameno. V tom momentě jsme se objevili v úplně jiné místnosti.

Vše tu bylo mnohem světlejší. Stála zde postel s bílým povlečením a nebesy. Místnost rozděloval obří zdobený oblouk, na kterém díky bohu nebyly žádné křičící obličeje ale jen drobné vlnky a ornamenty.

Stěny měli krémovou barvu.
Nezdálo se mi to tu tak děsivé jako v ostatních částech paláce.

Dokonce tu na stropu visel obří lustr tvořený snad miliony malých kamínků, díky kterému jsem vrhala stín. Zvláštní jak mě taková drobnost dokázala v této situaci potěšit.

,,Tohle jsou tvoje komnaty. Tam za těmi dveřmi máš knihovnu," ukázal na jedny ze tří dveří. ,,Tamhle koupelnu a hernu. Ve skříních máš nějaké šaty. Nechám tě, aby sis to vše přebrala a poté si pořádně promluvíme."

,,To znamená, že tu bu-" otočila jsem se na něj, ale už byl pryč.

Rozhlédla jsem se po místnosti. Mohla jsem se třeba kouknout do té herny nebo knihovny, ale já na to absolutně neměla náladu.

Prostě jsem překonala vzdálenost mezi mnou a postelí, chvíli jsem na ni tupě zírala a poté jsem se do ní svalila.

Vůbec jsem nevěděla, jak si to mám přebrat. Přišlo mi to, jen jako sen, nebo spíš noční můra a nechtěla jsem si připouštět, že se mi něco takového právě děje.

Hádés je můj otec a podle toho, co mi vyprávěl, Povznesení nejsou takoví svatoušci, jak mi bylo vždy vtloukáno do hlavy.

Ale můžu mu to vše věřit? Každý si přeci upravuje svůj příběh, aby z toho vyšel co nejlépe.

Fajn, dejme tomu, že nelže a já jsem dcera muže, který zabil spoustu lidí a porušil snad všechna pravidla.

Ale vypadal, že toho všeho lituje... Vlastně se ke mně choval celkem mile. Nezdálo se mi, že by byl zlý. Možná se napravil.

Navíc jsem k němu cítila jistou sympatii. Co mě však nejvíce děsilo, byla otázka, na kterou jsem se sama sebe začala ptát, kdykoli jsem myslela na to, co udělal.

Zachovala bych se jinak v jeho situaci?

Už v minulosti jsem se přeci zachovala podobně.

,,Ale každý člověk si přeci zaslouží druhou šanci," vzpomněla jsem si na to, co mi řekl Pietro, když jsem se mu svěřila se svou minulostí. On mě neodsoudil...

Ještě dlouho jsem takhle přemýšlela, než jsem došla k závěru, že stejně nemám co ztratit, protože se odtud nedostanu a vlastně i chci Háda víc poznat. Mohl by mi říct hodně o mé matce a i o mně samotné.