Theia (Avengers ff)

Temný svět

,,Tak mluvte," řekla jsem neutrálním hlasem, když mě pustil a já vyšla ze své cely. Snažila jsem se vypadat, že se nebojím, ale opak byl pravdou.

,,Ne tady," trochu se pousmál, což mě ještě více vyvedlo z míry.

Rozešel se temnými chodbami a mně nezbylo nic jiného než ho následovat.

Ani se neobtěžoval svázat mě. Vlastně jsem se mu nedivila. Přišla jsem v podstatě dobrovolně a i kdybych se teď rozhodla odejít, neměla bych nejmenší šanci.
Nezbylo mi nic jiného než se rozejít za ním.

,,Kde to jsme?" dohnala jsem ho a podívala se do jeho zasmušilé tváře.

,,V mém paláci..." podíval se na mě. ,,V mém vězení..." dodal a podíval se opět před sebe. ,, Smrtelníci to zde nazývají Podsvětím."

Nevím proč, ale na vteřinu mi ho bylo líto. Vypadal smutně a jeho hlas byl plný lítosti, když mluvil, ale hned mě to zase přešlo.

Před námi stanuly obří černé dveře s bohatým zdobením.

Křídla dveří pokrývaly vyřezávané lidské obličeje. Křičely, plakaly a některé jen odevzdaně koukaly do prázdna. Zdálo se to tak děsivé. Z toho výjevu přímo čišel strach, zoufalství a nejistota z budoucnosti. Konec - první, co mě napadlo při pohledu na tento výjev. Napadaly mě tu jen temné myšlenky...

Co když další obličej na dveřích bude ten můj až tu zemřu?

Náhle se na stěně objevil stín. Nebyl můj ani Hádův. Neměl žádného vlastníka, jako by žil vlastním životem.

Stín natáhl ruku a přejel jí po dveřích, které se s podivným vrzáním otevřely.

Hádés vkročil dovnitř a když si všiml, že nejdu za ním, otočil se a pokynul mi, abych vstoupila.

Já se však ani nehnula. Nemohla jsem, strach mi to nedovolil. Stála jsem tam jako opařená a sledovala stín na stěně, který se jen tak pohupoval, jako by se nechumelilo.

Hádés tedy došel až ke mně a rukou mě postrčil do místnosti.

,,Jsou to přízraky," mluvil klidným hlasem a postrkoval mě dovnitř. ,,Každému člověku, který zemřel kvůli mně, Povznesení sebrali jeho stín a dali ho sem - do mého vězení, aby mi připomínaly životy, které jsem zmařil."

,,To je příšerné," nezmohla jsem se na nic jiného. Byla jsem naprosto v šoku.

Hádés se nyní stal nejméně děsivou věcí na tomto místě. Jeho hlas mi přišel povědomý a uklidňující, což bylo také dost děsivé, ale zrovna mě děsilo už tolik věcí, že jsem se nestíhala moc zaobírat tím, že mě děsí další věc.

,,Sedni si," pokynula k černému sametovému křeslu a sám se posadil na stejné křeslo naproti.

Chvíli jsem váhala, ale když jsem se podívala na křeslo, nenarazila jsem na žádné křičící obličeje ani pofidérní stíny, takže jsem ho zařadila na krátký seznam nepříliš děsivých věcí tady a sedla si.

,,Takže proč jsem tady?" podívala jsem se na Háda, který si mě zvědavě prohlížel.

,,Tvůj ,,průvodce" ti jistě řekl příběh o mém uvěznění a o tom, co jsem provedl, ale jsem si jist, že ti neřekl, proč jsem to vše udělal," položil si ruce na opěradla křesla a nespouštěl ze mě pohled.

,,Chtěls, aby vás lidé uctívali," řekla jsem nejistě.

,,To není tak úplně pravda," zněl stále klidně, ale v jeho hlase byla slyšet bolest. ,,Nedělal jsem to kvůli mně, ale kvůli nim. Chtěl jsem se pomstít."

,,Tomu nerozumím," zavrtěla jsem se v křesle.

,,Vše to začalo kvůli jedné Antičce jménem Persefona, která se provinila proti zákonům Povznesených - zachránila celou planetu před osudem, který jejím obyvatelům byl předurčen. Za trest byla vyhnána z Olympu, což není jen místo pro Povznesené, ale dříve se tak nazýval i samotný stav povznesení. Musela tedy žít s lidmi na planetě s názvem Terra, která nyní nese název Země," vysvětloval dál a prsty nervózně klepal do opěradla.

,,Persefona byla tvoje žena," došlo mi. Ačkoli mi Hlas nechtěl říkat moc o Povznesených, něco málo jsem znala o řecké mytologii.

,,Ano," přikývl a na chvíli se mi podíval do očí. ,,I přes to, že z ní povznesení udělali obyčejnou smrtelnici, obyvatelé Terry poznali, že je jiná. Nikdy jí nepřijali. Ještě hůř... oni ji zabili!"

,,To je příšerné," uznala jsem. Persefony mi bylo líto. Ani jsem nečekala, že by Povznesení dokázali být tak krutí. Litovala jsem i Háda, ztratit takhle někoho vždy přináší do života hodně utrpení.

Hned mi vytanul na mysli Pietro, než jsem tyto myšlenky opět zahnala.

,,Nemohl jsem nic dělat. Trvalo mi příliš dlouho, než jsem zjistil, kde se má milovaná nachází," zdálo se mi, že se mu v očích zaleskly slzy. ,,Zbylo mi po ní jen jedno a i to mi vzali...

Ovládla mne zloba a donutil jsem ty hloupé smrtelníky, aby začali uctívat Povznesené jako bohy. Věděl jsem, že to pro ně bude hrozné - vidět, jak jim lidé padají k nohám, jak se k nim modlí a Povznesení, ač nechtěli, zasáhli do jejich životů. Když však shromáždili dostatek síly, aby mě zastavili, byl jsem již na Zemi a mstil se lidem, co zabili mou ženu.
Až poté jsem byl uvězněn zde spolu s Přízraky."

,,Lituješ toho, co jsi udělal?" zeptala jsem se ho nejistě. Z nějakého důvodu jsem to chtěla vědět, možná také protože jsem v minulosti udělala tu podobnou chybu.

,,To teď není důležité," vstal z křesla a začal jej obcházet. ,,Důležitá jsi nyní ty."

,,Já? Proč jsem důležitá?" zděsila jsem se. Vůbec se mi to nelíbilo. Určitě mě chce rituálně obětovat, nebo ze mě udělat žrádlo pro jeho trojhlavého miláčka, i když si nejsem jistá, že ho vůbec má, ale na tom mi teď nezáleželo.