Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

5.července - Kapka naděje

Probudil mě křik: "Halooo, je tady někdo? Kate, Matěji, Dane, Martine, Mell? Jste tu někdo?" volal Vilém. Zavolala jsem ne něj: "Viléme tady, tady nahoře!" Pomalu jsem slezla dolů a obejmula jsem ho. Byla jsem tak ráda, že jsem našla někoho s kým se budu cítit v bezpečí.

Rozhodli jsme se jít podél lesa, jestli někoho nenajdeme. "Ach jo, byla blbost utíkat, měli jsme zůstat pohromadě..." začal nahlas přemýšlet Vilém. "Máš pravdu a kde jsi byl celou noc?" přidala jsem se. "Já se schoval v jedné kůlně na něčí zahradě a zamkl se tam, naštěstí mě nenašli a já tam usnul. A ty?" zeptal se mě. "Já jsem utekla ven z města a schovala se na stromě jak víš, zajímalo by mě jak jsou na tom ostatní... Nikoho jiného jsi neviděl?" zeptala jsem se se slzami v očích. "Bohužel ne." odpověděl smutně. "Neee, co když jsou už dávno všichni mrtví? To ne, musím myslet optimisticky - jsou v pohodě a brzo je najdeme." po chvíli jsem začala strašně křičet -> "Všichni skončíme v růžovém hradu z gumy medvídků a každý budeme mít vlastního duhovýho jednorožce a draka a plnej košík roztomilejch koťátek...já jsem strašnej optimista!"

Po chvíli jsem se uklidnila a šli jsme dál, bylo zajímavé, že tu nikde nejsou žádný ZOMBIE.

"Všiml jsis toho taky?" otočil jsem se na něj. "Čeho?" hodil na mě podezíraví pohled. "Nejsou tu žádný ZOMBIE!" křikla jsem na něj. "Je to divný, ale, že by mi to nějak vadilo..." zasmál se.

Šli jsme dál a dál a z ničeho nic jsme něco zaslechli, jakoby tam šustilo křoví. Když jsme se přiblížili blíž uslyšeli jsme hlasy, ale nebyly známé hlasy, byly to hlasy, které jsme v životě neslyšeli, nebo ano?

Chvíli jsme tam seděli a poslouchali je. Přišli jsme na to, že jsou tři a, že jsou nám povjedomé. Ale nabyl to ani Dan, ani Matěj, ani Mell, ani Martin. Tak kdo?

Viléma už to přestalo bavit a potichu se zeptal: "Halooo,kdo je tam? My vám neublížíme! Hlavně neútočte, nechceme vám ublížit! Kdo jste?" "Kdo jste? Neubližujte nám, prosím..." ozval se hlas dívky, bylo z něj slyšet, že má strach. "Já jsem Vilém a tohle he Kate. Rozhodně vám neublížíme. Spíš vám chceme pomoct. Nebojte se a kdo jste?" zeptal se jich Vilém. "Já jsem KiKi tohle je Lucka a tohle Míša. Můžeme jít s vámi?" zeptala se KiKi. "Jasně, ale asi byste mohli vylézt z toho křoví, nemyslíte?" houkla jsem na ně. Holky pomalu vylezli, bylo na nich vidět, že jsou unavené a, že toho moc nesnědli ani nevypili.

"Kde jste se tu vzali? Celé město evakuovali!?" zeptala se po dlouhé době Míša. "My jsme byli v tu dobu pryč, takže nás neodvezli..." řekla jsem smutně. "A to jste tady sami?" zeptala se Lucka. " Ne bylo nás celkem šest-" nedořekl jsem větu a skočila mi do řeči KiKi: "To je mi líto-" skočila jsem jí zpátky do řeči já: "- ne nejsou mrtví, jenom jsme se tak nějak nechtěně rozdělili a já našla jenom Vilém. Doufám, že prozatím." dokončila jsem větu se slzama v očích. "Nebreč to jsem nechtěla-" začala zmatkovat KiKi. "Ne to je v poho, jenom se o ně bojím..." řekla jsem jí na uklidněnou.

Šli jsme pár kilometrů podél lesa a když se začalo stmívat, navrhla jsem, že si vylezeme na stromy a tam přespíme.

Po dlouhém složitém hledání, nějakého stromu na, který bysme se všichni vešli jsem jeden ideální našla, vylezli jsme na něj a já s Vilémem jsme z tašek vyhrabali sušenky, starý chleba a rohlíky, když máš hlad sníš všechno...

Dlouho do noci jsme si povídali, a nakonec nás pohupování větví ukolébalo ke spánku.