Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

16.července - Útěk

Probudila jsem se a vedle mě Ondra neležel, přišlo mi to divné.

Štístko ještě spinkal smotaný do klubíčka v mojí mikině. Vstala jsem co nejtišeji to šlo. Berle jsem nechala opřené o zeď v pokoji a snažila se tu nohu trošíčku rozhýbat. Došla jsem pomocí kulhavé chůze do kuchyně kde už ostatní snídali a spořádaně seděli u stolu. Já přišla s rozcuchanými vlasy, v zašpiněném tričku, v kalhotkách a pod očima jsem měla strašný kruhy. Vypadala jem jako ZOMBIE. Posadila jsem se vedle Klementýnky a namazala si krajíc chleba malinovou marmeládou. Dala jsem si ještě trochu müsli s mlékem a čaj.

Když jsem dojedla šla jsem se převléct do pokoje, protože jsem od Marry dostala nové oblečení. Stoupla jsem si zády ke dveřím a sundala si tričko na spaní, vzala si čisté zeleno-modré a černé legíny. Nebyli to nic extra, ale posledních čtrnáct dní jsem chodila v jednom a tom samém oblečení.

Vyšla jsem z pokoje a zamířila přes kuchyň do obývacího pokoje. "Děkuju Marry." poděkovala jsem když jsem procházela přes kuchyň. Vešla jsem do obýváku, kde si už na zemi hrála Klementýnka se Štístkem a Ondra seděl na gauči. "Můžu se tě na něco zeptat?" "Jasně kdykoliv." "Když bydlíte tady, co jste dělali ve městě?" "Jeli jsme tam pro jídlo, které jsme naložili do vlaku." pokrčil rameny. "Chápu." zasmála jsem se.

Zvenku se ozvalo otravné 'Arggggggggg'
"Marry, jdu ven." oznámil Mike, vzal si pušku a vyšel z domu. Nikdo nevěřil, že právě vyšel ven. Čekali jsme co se stane. Ozvalo se několik výstřelů a pak...

..."POMOOOOOOOC!" zařval Mike a pak se ozvalo kousnutí. "Děti běžte, utečte co nejdál, Ondro v kůlně si vem zbraně. Na co čekáte utečte!" zakřičela Marry a vystrčila nás ven zadními dveřmi. Snažila jsem se být rychlá, ale moc to nešlo, pořád mě ta noha příšerně bolela.

"Kate, Klementýnko, pojďte, rychle!" křikl na nás Ondra a já chytla Klementýnku za ruku, Štístko za námi poslušně běžel. Otevřeli jsme kůlnu a rozhlédli se po zbraních co tu byli na zdech, stolech a snad i na podlaze. Ondra popadl tašku a narval do ní co nejvíce pistolí, já vzala sniperku, kterou jsem si hodila přes rameno, vak se šípy a luk.

Vyrazili jsme, z domu se ozývaly výkřiky a volání o pomoc. Klementýnce tekly slzy a Ondra se na nás ani nepodíval, nejspíše taky brečel, chápala jsem to, přišli o rodinu, znala jsem ten pocit. Ze začátku jsme šli kvůli mě místo běhu rychlím krokem, pak jsem postupně zpomalovali, až jsme šli pomalinku, abych stíhala a neomdlela jim tam vysílením.

Bylo to namáhavé, posadila jsem se na kmen a snažila se nabrat sílu, Štístko ke mně přiběhl a začal mi olizovat nohu. Usmála jsem se a vstala. "Pomalu bysme mohli najít něco k přespání." rozhlédl se po okolí Ondra. "Támhle by to šlo." ukázal směrem ke starému posedu.

Došli jsme k němu, první vylezla Klementýnka, pak já s velkými problémy a nakonec Ondra, který vytáhl Štístka. Zbraně jsme složili do jednoho rohu a opřeli jsme se o sebe. Po několika minutách jsme všichni i Štístko usli.