Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

15.července - Ztracená

Ráno mě probudil zase Štístko, který do mě začal strkat čumáčkem.

Z jeho rozrušeného kňučení jsem poznala, že se něco děje. Ve vagónu nic nebylo, teda nic jsem neviděla. "Co je?" zeptala jsem se rozespalým polo-nabroušeným tónem. Jenom neklidně zakňučel. 'Ach jo' pomyslela jsem si. Začala jsem zavírat oči a pomalu usínat. Nevěděla jsem kolik je hodin, ale škvírami mezi dveřmi nepronikalo světlo, takže nejspíše noc. Nakonec jsem zavřela oči úplně.

Spala jsem jen pár minut, dokud sebou vlak necukl. Lekla jsem se a snažila se zjistit co se děje. Pootevřela jsem vysouvací dveře. Netušila jsem kde jsem, byla jsem ztracená. Daleko od rodného města, přátel a rodiny. Co mám kruci dělat!?

Vlak zastavil a od lokomotivy se ozývaly hlasy. Byla tam žena, dva muži a malá holčička.

Hlasy se začaly přibližovat, chytla jsem Štístka a snažila se ukrýt, ale ve vagónu kde jsou tři balíky slámy a pár dřevěných prken se moc schovat nedá. Sedla jsem si za balík slámy a co nejvíc se přikrčila. Zavřela jsem oči a v ruce držela Štístka a v druhé Mellin náhrdelník. Dveře se otevřeli. "Halooo, je tady někdo?" křikl dovnitř starší muž s puškou v ruce. Připadalo mi jako by se čas zastavil a já se měla rozhodnout co udělám. Říct, že jsem tady nebo být schovaná?...

...vstala jsem. "Nestřílejte!" zakřičela jsem, muž se na mě otočil a vystřelil...

...trefil mě do pravé nohy a já se skácela k zemi. Než jsem se dostala do bezvědomí slyšela jsem jak Štístko vrčí a štěká.

Probudila jsem se v posteli. U nohou mi spal Štístko a vedle postele seděl kluk. Lekla jsem se. "K-K-Kdo jsi?" vykoktala jsem. "Neboj se, nic ti neudělám, jsem Ondra." podal mi ruku a já mu ji stiskla. "Kde to jsem a co se stalo?" snažila jsem si vzpomenout, ale byla jsem úplně vygumovaná. "Nejspíše jsi jela s pejsekem-" "Štístkem!" skočila jsem mu do řeči. "Dobře, se Štístkem ve vlaku, se kterým jsme odjeli a táta tě postřelil." dořekl větu. "Aha." nadzvedla jsem deku, ale měla jsem jenom tričko, kalhotky a obvázanou nohu obvazem, na kterém byl docela velký krvavý flek. "Ondro? Proč nemám kalhoty?" zeptala jsem se trochu rozpačitě. "Hodně jsi krvácela, museli jsme ti tu nohu obvázat." usmál se.

Do místnosti vešla žena, nejspíše Odrova matka, muž, Ondrův otec a malá holčička s kudrnatými vlásky, Ondrova ségra. Z města odjeli pomocí staré lokomotivy, kterou nahodili a já v ní zrovna spala se Štístkem.

"Moc se ti omlouváme-" "Kate." skočila jsem do řeči ženě. "Moc se ti omlouváme za postřelení, že je Miku." šťouchla do muže loktem. "Ano, moc se ti omlouváme Kate. Já jsem Mike." usmál se a sympaticky mi podal ruku. "Já jsem Klementýnka." představila se mi holčička. "Já jsem Margharett, ale říkej mi Marry." podala mi ruku. "S Ondrou se už asi znáš, seděl tady u postele od té doby co tě sem maminka s tatínkem přinesli." řekl roztomile Klementýnka a Ondra se začervenal.

"Máš moc hezkého pejska." a pohladila Štístka po hlavě, ten seskočil z postele a začala si s ním hrát. "Nemáš hlad zlatíčko." zeptala se mě Marry. "Něco bych zakousla." odhrnula jsem peřinu a pokusila se vstát, nešlo to, ale Ondra hned přiběhl a podepřel mě. "Tati, nemáme tu ještě ty berle po mamce?" "Nejspíš jo, podívám se do sklepa." otevřel dveře, za kterými se skrývali schody dolů. "MÁM JE!" ozvalo se ze sklepa výtězoslavně. Donesl mi dřevěné posuvné berle, které jsem si hned nastavila a učila se s nima chodit.

Po několika tvrdých pádech, jsem konečně udělala krok sama. "JÍDLO!" křikla Marry z kuchyně a nesla každému knedlíky s trochou omáčky a plátkem masa. "Konečně normální jídlo, do teď jsem jedla jen müsli tyčinky, čokolády a brambůrky." povzdechla jsem si a začala jíst.

Dojedli jsme a já si začala prohlížet celý rodinný domek. Dveře a okna byla zadělaná tlustými prkny přibitými hřebíky. Nakoukla jsem do sklepa a kromě nějakého harampádí tam byly tuny jídla, třeba maso, brambory, zelenina, ovoce. 'Dobře zásobovaná rodina' pomyslela jsme si.

Posadila jsem se na manželskou postel, ve které jsem se předtím probudila a převalila se na jednu polovinu, Štístko si lehl na zem do pelíšku z mikiny. Usla jsem po tak dlouhém náročném dni hned.

V noci jsem slyšela kroky a potom vrznutí postele vedle mě. Otočila jsem se a vedle mě ležel Ondra převalený na bok. V duchu jsem se zasmála. Po několika minutách jsem zase usnula.