Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

23.července - Vesnice

V noci jsem se často budila, kvůli malým otřesům posedu. Několikrát jsem vzbudila i Matěje, který mě hned začal uklidňovat.

Neměli jsme zbraně, neměli jsme snad vůbec nic. Matěj měl pár sušenek, pistoli už jsme neměli ani jednu a já začínala umírat žízní. Na neštěstí hned potom co jsem si vzpomněla na žízeň začala pršet. 'Já se z toho zblázním' pomyslela jsme si a promnula si ještě jednou oči.

"Matěji, měli bysme jít." zaklepala jsem s ním. "Jo už jdu." zvedl se, popadl batoh a slezl dolů. Pršelo víc a víc, oblečení už jsem měla promočené a byla mi zima. "M-M-Matěji?" cvakali mi zuby. "No?" zeptal se mě ne zrovna vesele Matěj. "N-N-Nechceš se někde schovat?" napadlo mě. "Klidně, ale vymysly kde." odvětil mi nabroušeně Matěj. Rozhlédla jsem se po okolí, ale nikde nic. Šli jsme po lesní cestě dál a dál, protože nám nic jiného nezbývalo.

Vyšli jsme z lesa a cesta vedla dál zase mezi poli. Z jedné strany kukuřičné, z druhé bylo obilí. Cesta sem tam zatočila a nakonec se napojila na asfaltovou silnici, za kterou byla malá rozlehlá vesnička. Konečně přestalo pršet. Něco mi to tu připomínalo, nemohla jsem si vzpomenout. Procházeli jsme velmi opatrně mezi baráky, ale nikoho jsme neviděli. Došli jsme k malé vilce s velkou zahradou a bazénem, byla oranžová s červenou střechou a zelenými okapy. Byla nádherná. Snažila jsem si vzpomenout, ale nic, jako bych to místo nikdy neviděla, ale zároveň tu už někdy byla.

"Už to mám!" vykřikla jsem. "Co?" kouknul na mě vyděšeně Matěj. "Odkud to tu znám." usmála jsem se. "A odkud?" podíval se na mě jako na debila. "Když jsem byla malá, měli jsme tu chatu." ukázala jsem na malou oranžovou vilku. "Pamatuji si to tu, měla jsem tu jednu z nejlepších kamarádek. Bydlela támhle za rohem." zahla jsem za roh a rozhlížela se po okolí. Došla jsem k hnědo-červeným vratům a vzala za kliku. Dveře cvakli a otevřeli se. Vyběhl na mě ZOMBIE, byla to Zuzka, moje kamarádka. Vrhla se na mě. Odkopla jsem jí a přetáhla klackem po hlavě. "Promiň." řekla jsem smutně a sklopila hlavu. Ukápla mi slza. Všude byla krev jedné z mých nejlepších kamarádek, to je věc, kterou nechce nikdy nikdo vidět.

Vyrazili jsem dál a já si procházela vesnici a vzpomínala. Došli jsme k rybníku, ve kterém se vždycky chovali kapři. Z každé strany bylo jedno hřiště a z jedné dokonce fotbalové. Došli jsme k hřišti z prolézaček a já se hned pověsila hlavou dolů. "Jupííííííííííííí!" zařvala jsem a z křoví se vymořili tři ZOMBIE. Vyhoupla jsem se nahoru a jednoho shodila na zem a dupla mu na hlavu. Zbylé dva jsme nějakým kouzlem natlačili do rybníku. 'Ufffff' oddychla jsem si.

"Jsme celkem sehraná dvojka." zasmál se Matěj. "Jseš zase vtipnej, co?" ušklíbla jsem se. Udělala na mě hloupý obličej a já na něj taky. Tohle jsme dělali hodně dlouho, protože se začalo stmívat. "Mohli bysme přespat v nějaké chatě?" navrhla jsem Matějovi. "Můžeme, ale musíme najít nějakou bezpečnou." a rozhlédl se po nejbližších domečcích. Ani jeden nevypadal moc bezpečně. Tak jsem jo vedla dál vesnicí.

Došli jsme do čtvrti, kde byl domeček vedle domečku. Vybrali jsme jeden světle zelený. Vrata byla pořádně zamčená a dovnitř jsme lezli polootevřeným oknem. Lehli jsme si do manželské postele a dlouho si povídali. Byla jsem ráda, že jsem konečně ležela v pořádné posteli, poslední dobou jsem spala buď to na stromě, v posedu nebo na tvrdé zemi. Opřela jsem se o Matějovo rameno a nakonec jsem v klidu usla.