Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

8.července - Hlas z vysílačky

Ráno se mnou zatřásl Matěj. Když jsem se probudila všude byli ZOMBIE, okolo celého karavanu a všude v táboře. Sápali po nást a snažili se nás strhnout dolů a rotrhat nás. Začali jsme zmatkovat.

Matěj po nich začal střílet a já se taky snažila, ale s tou zraněnou rukou mi to nešlo. Snažila jsem se spojit přes vysílačku s Vilémem: "Halooo, Viléme, potřebujeme pomoct, Halooo, slyšíš mě?" křičela jsem do vysílačky. "Tady Vilém, Kate co se děje? Kate jsi tam?" ozývalo se z vysílačky. "Potřebujeme pomoc, všude jsou ZOMBIE a nezvládáme to..." snažila jsem se mu popsat situaci. "Dobře zkuste vydržet, vracíme se. Nejsme moc daleko, vydržte...a končím..." vypnul vysílačku Vilém. "Čau a končím..." řekla jsem na poslední chvíli.

Stáli jsme na karavanu, byla ještě tma a já skoro nic neviděla. Matěj střílel slepě dolů z karavanu a snažil se někoho trefit.

Všimla jsem si, že nad karavanem vysí větev ze stromu - dostala jsem nápad: "Matěji vysaď mě!" křikla jsem na něj. "Co?" nepochopil. "Na tu větev a já tě vytáhnu za sebou." vysvětlovala jsem mu. "Ok!" a zvedl mě na ramena já se chytla větve a pak ho vytáhla za sebou. Bylo to štěstí, protože na poslední chvíli se ZOMBIE dostali na střechu.
Vylezli jsme hodně vysoko a zavolala jsem Vilémovi: "Halooo, tady Kate, Viléme slyšíš mě?" snažila jsem se s ním spojit. "K-K-Kate? J-J-Jsi to ty? K-K-Kde jste?" signál slábl. "Viléme, slyšíš mě? Halooo, Viléme? Slyšíš? Hal-..." a ztratila jsem signál. "NEEE, jsme v háji! Vysílačky ztratili signál. Jsme v háji a umřeme tady." rozbrečela jsem se jak bolestí tak smutkem. "Neboj bude to v pohodě..." neřekl zrovna moc vesele Matěj. Nikdo ještě nevěděl o té pokousané ruce, takže nemohl vědět, že brečím i kvůlí tomu.

Seděli jsme tam celou věčnost a s Matějem jsme několikrát usli, protože bylo brzo ráno a ještě docela tma. Vzbudila nás střelba a jak jsem se lekla spadla jsem ze stromu, ale jen tak tak jsem se tou zdravou chytla větve. Matěj rychle zareagoval a chytil mě a vytáhl mě nahoru do bezpečí. "Děkuju, to už je podruhý." řekla jsem mu s úsměvem a zároveň se slzami bolesti v očích.

Když už začalo vycházet slunce, objevil se Vilém vystřelil pár šípu a bylo to v pohodě.

Snažila jsem se vypadat normálně, aby nepoznali, že mi něco je. A docela se mi to dařilo. Ale bolelo to k nevydržení, vrátili jsme se zpátky na polní cestu a šli zase podél lesa.

Bylo poledne. Šli jsme na kraji lesa a povídali si. Zase nikde nikdo nebyl. Holky se mně dlouho ptaly: "Jseš v pohodě? Nebolí tě něco? Nekousli tě, neškrábli tě?" ptali se pořád dokola. Pořád jsem odpovídala: "Ne jsem v pohodě. Nic mi není. Už se neptejte..."

"Halooo, je tam někdo Kate, Viléme...? Je tam někdo tady Dan, Halooo...!" začalo se mi ozývat z vysílačky. "Dane? Jsi to ty? Kde jsi?" byl to hlas, který jsem teď slyšela nejradši. "Jsem ve městě, v obchoďáku na střeše. Nikdo o mně zatím neví..." řekl mi vesele. "Vracíme se pro tebe a neviděl jsi někde Martina?" zeptala jsem se s nadějí. "Ne se mnou není, a ani nevím kde je..." odpověděl mi smutně. "Dobře, už k tobě vyrážíme a končím." vypla jsem vysílačku a strčila si jí za kalhoty.

"LIDI MÁM SUPER NOVINU, VÍM KDE JE DAN, MUSÍME ZA NÍM!" zakřičela jsem na zbytek party. "To je super a kde je?" otočil se za mnou Vilém. "V OBCHOĎÁKU..." řekla jsem plná radosti. "Ale to je přes celý město, alspoň den cesty, teda když půjdeme rychle." řekl mi. "No a je to kámoš a já ho tam nenechám, ani kdybych měla jít sama!" řekla jsem rázně a čekala, že se někdo přidá. "Já půjdu." ozval se ze zadu Matěj. "Jestli jde Matěj tak já taky." řekla dotčeně Mell, protože nebyla první. "Tak já taky. Když jdete vy jdu i já." řekla ne moc nadšeně Vilém. "Nechceme zůstat sami, takže jdeme taky." řekli dohromady KiKi, Lucka a Míša.

"Děkuju lidi, moc si toho vážím." řekla jsem vesele. Už se začínalo stmívat a nikde nebyl bezpečnější úkryt než zase na stromě. Byly tu celkem tři stromy na, které se dalo vylézt. Já byla s Mell, Matěj vedle na stromě s Vilémem a na dalším byly KiKi, Lucka a Míša. Všichni jsme spokojeně v bezpečí usli až na mě příšerně mě bolela ta ruka a pořád mi z toho tekla krev, bála jsem se, že se do toho dostane nějaká infekce, ale musím počkat, až se dotaneme k Danovi, má totiž lékarničku. Po hodině přemlouvání jsem konečně s bolestmi usla.