Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

11.července - Mellin náhrdelník

Ráno mě Dan vzbudil na východ slunce. Seděli jsme na kraji střechy a koukali do kraje. Slunce na nás vykouklo a lehkými paprsky začalo barvit kraj.

"Měli bychom najít zbytek nemyslíš?" zeptal se mně. "Jasně, tak jdeme." a začala jsem balit věci. Prakticky jsem s sebou nic neměla, jenom oblečení. Pomohla jsem Danovi zabalit jídlo a deky.

Po dlouhém balení jsme vyrazili. Vrátili jsme se k místu kde mě našel. "Mohli by být někde poblíš. Zavolám Vilémovi vysílačkou." zapla jsem vysílačku. Z ní se ozývalo jen šuméní. "Halooo, Halooo Viléme? Jsi tam. Zvedněte to někdo!" křičela jsem do vysílačky, nevěděla jsem co se děje. "HALOOO, JE TADY NĚKDO? VILÉME, MELL...PROSÍM OZVĚTE SE!" křičela jsem z plných plic. Bylo ticho, nikde nikdo. "Myslíš, že mě tady nechali a odešli?" ptala jsem se se slzama v očích. "Ne, to je blbost, nenechali by tě tady." snažil se mě uklidnit. "Ale, ale, ale to by tady byli!" po obličeji mi sjela kapka a za ní další a další. "Nech toho, někde tady jsou!" obejmul mě. "Dobře, pokusím se být v klidu a myslet pozitivně." zamyslela jsem se co se mohlo stát - Šli mě hledat? Před něčím utekli? Jsou vůbec na živu? - zase jsem propukla v pláč.

Šli jsme dál, procházeli jsme bývalou lipovou alejí. Když v tom jsem zavadila o strom, ale na tom stromě něco vyselo. Podívala jsem se blíž. Byl to náhrdelník s přívěskem. Vzpomněla jsem si jak jsem ten samý dala před třemi lety Mell k narozeninám. Po tváři my sjela slza. Jen tak by ho tady nenechala, musela o ten strom zavadit, když se něco dělo, nikdy ho nesundávala, mlela jsem si pro sebe v duchu.

Zvenku na něm byla vyrytá kočka. Otevřela jsem ho. Uvnitř byla naše fotka a vedle ní bylo hezkým písmem vyryto - Best Friends Forever, Nikdy na tebe nezapomenu. - Kate
Ukápla mi na to slza. Bylo mi tak líto, že tady se mnou teď není. Hlavně jsem se o ně bála.

Podívala jsem se směrem k Danovi. V očích jsem měla slzy. Přišel, obejmul mě a dal mi pusu na čelo. "Kate, musíme jít, už slyším ZOMBIE." ukázal směrem k muzeu. "Už jdu." popadla jsem přívěsek, dala ho do zavírací kapsy a rozeběhla se za Danem.

Vlezli jsme do samoobsluhy, měli jsme strašný hlad. "Já se půjdu podívat k pečivu, ty vem sušenky a nějaké snacky." ukázal směrem do zadní části. "Ok." souhlasila jsem.

Šla jsem podél sušenek, co jsem viděla, to jsem shrnula do mého prázdného baťohu. Koukala jsem se co bych mohla ještě vzít.

Něco jsem zaslechla, ale šla jsem dál. U pultu s masem jsem měla sraz s Danem. "Máš něco?" zeptala jsem se. "Jo." ukázal na narvaný batoh. Zvenku se ozval výkřik "POMOOOC!!!" znělo to vyděšeně a bezmocně. Z batohu jsme vytáhli pistole a běželi jsme ven.

"POMOOOC!!!" ozývalo se znova a znova. Běželi jsme dál, okolo pizzérie, parkem, až k drogérii.

Byla tady holka, ležela na zemi, na ní a okolo ní byli všude ZOMBIE, strašně křičela. Vytáhla jsem pistoli, vystřelila jsem úplně mimo, přebila jsem a vystřelila znovu - trefila jsem ZOMBIE co stál nad ní. "POMOOOC!!!" křičela pořád. "Dane, zaměstnej ty ZOMBIE nebo je vystřílej, já jdu pro tu holku!" křičela jsem na něj. "Běž, teď máš šanci!" a ukazoval mi cestu. Rozeběhla jsem se, prokličkovala mezi stromy, ZOMBIE a rozbitými auty. Doběhla jsem k ní. Okolo ní, už žádný ZOMBIE nebyli, protože je Dan vystřílel. "Dělej, vstávej!" podala jsem jí ruku. Chytla se a šla se mnou. Doběhli jsme zpátky a běželi jsme k útesu.

"M-M-Musím vám něco říct." začala pomalu. "Jak se jmenuješ?" sputila jsem na ní. "Bella, ale-" odhrnula si tričko. Uviděla jsem velkou ránu od kousnutí. "-kousl mě ZOMBIE." po tváři jí stekla slza. "To bude dobrý." snažila jsem se jí uklidnit. Začala předemnou couvat. "Stůj!" zakřičel Dan a zastavila se. "Nepřibližujte se!" křičela. "Nech toho Bello, bude to dobrý." natahovala jsem k jí ruku. "Já skočím!" udělala krok dozadu. "Nech toho!" snažili jsme se k ní přiblížit. "Nechci!" hodila po mě peněženku s doklady. "Bello, podej mi ruku." přibližoval se k ní Dan. "NEEE...!" skočila dolů a její hlas se prodloužil, až k nárazu o zem.

Ruce jsem si dala do dlaní. "Kate, nemohli jsme nic dělat." sedl si ke mně Dan a ruku mi dal kolem ramen. "Mohli!" křikla jsem. "Nevyčítej si to, není to tvoje chyba!" snažil se mně uklidnit Dan. "Je, je a je. Měla jsem jí chytit rovnou!" přemýšlela jsem nahlas. "Nepomohla bys, umřela by na nákazu, tohle je pomalu lepší!" zakřičel Dan, až jsem se ho skoro lekla. "Mám ty její doklady." řekla jsem sklesle. "Zjistíme kdo to byl, neboj." usmál se na mě. "Dobře, už se stmívá, nepůjdeme si lehnou?" navrhla jsem. "Jo to bychom mohli." usmál se a dal mi zase pusu, ale teď na tvář.

Hledali jsme pořádný úkryt, nakonec jsme zase zvolili strom. Vylezla jsem tam nejdřív já a pak Dan. Lehl si na větev vedle mně. "Dobrou Kattie." usmál se na mě. Kattie mi říkala jenom Mell, nikdo jiný, byla to pro mě lichotka. "Dobrou Dane." odpověděla jsme mu, též s úsměvem.

Z kapsy jsem vyndala Mellin náhrdelník a tiskla jsem ho v zavřené pěsti. "Mám tě ráda." pošeptala jsem si pro sebe. Po asi 45 minutách přemýšlení jsem konečně zabrala.