Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

12.července - Záhadný šíp

Celou noc jsem nespala, bála jsem se o kamarády a kde vůbec jsou, jak to všechno dopadne? V hlavě mi lítali milióny otázek, na které jsem neznala odpověď. Seděla jsem a přemýšlela o všem co se mi za posledních 48 hodin stalo. Nemohla jsem uvěřit, že jsem ještě na živu. Koukala jsem kolem sebe a snažila se přispůsobit tmě.

"Kate, jsi v pořádku?" ozvalo se ze tmy. "Jo, jsem." Odpověděla jsem Danovi, ale ne moc přesvědčivě. "Kdyby něco, vždycky se mi můžeš svěřit." usmál se. "Jo, tobě vždycky." koukala jsem mu do očí. "Co budeme dělat teď?" zeptal se ustaraně. "Netuším, hlavně musíme najít zbytek." sotva jsem tu větu dořekla. "Neboj, najdeme je..." natáhl ke mně ruku a položil jí na tu moji "...a všechno dobře dopadne." usmál se.

Ještě chvíli jsme takhle seděli a dívali se na červánky. Držel mě za ruku. "Kate, půjdeme?" zeptal se a rozhlídl se jestli tu někdy ještě nejsou ZOMBIE. "Jo, už je na čase." vzala jsem si batoh a seskočila jsem dolů ze stromu a Dan za mnou. "Kam půjdeme?" koukla jsem se kolem sebe. Všude bylo mnoho únikových cest a já přemýšlela kudy půjdeme. "Vrátil bych se do aleje a zkusil najít ještě něco, jako jsi ty našla ten Mellin náhrdelník." koukl se směrem k aleji a sebevědomě vykročil. "Jak to víš?" tázavě jsem se na něj podívala. "Viděl jsem tě, jak jsi ho večer držela v ruce." usmál se a v cestě pokračoval. "Aha..."

Došli jsme do aleje. "Koukej se pozorně, třeba něco najdeme." "Strom, strom, strom, počkat." otočila jsem se. "Co je!?" přistoupil ke mně blíž. "Hele..." ukázala jsem na větvičku, na které vysel hadřík. "...koukej co je to? Není to něčí tričko?" podala jsem mu hadřík. "Je, tohle je kus Vilémový bundy..." podíval se na mě vyděšeným výrazem "...co to má znamenat?" rozhlédl se kolem sebe. "Třeba nám nechávají vodítka, abysme je našli!" rozběhla jsem se a hledala další.

Stála jsem otočená zády. "KATE UTEČ!" vykřikl Dan, když jsem se na něj otočila měl vystrašený výraz. "DĚLEJ UTÍKEJ!" zakřičel znova. Otočila jsem se a za mnou stál ZOMBIE, na místě jsem stuhla, nemohla jsem se jak pohnut, tak zakřičet. V hlavě mi proběhl celý život, po tváři mi sjela slza. ZOMBIE byl už nebezpečně blízko. Když v tom...

...hlavou ZOMBIE prolítl šíp a za ním další. ZOMBIE se skácel k zemi. Já tam stála s ustrašeným výrazem a koukala před sebe. Přiběhl ke mně Dan. "KATE! SLYŠÍM MĚ? KATE!" křičel na mě. "J-J-Jo, jsem v pohodě." vypravila jsem ze sebe, alespoň tohle. Rozhlížela jsem se okolo sebe, nikoho jsem neviděla. "Kate? Jsi vážně v pořádku? Komunikuj!" snažil se mě vrátit do normálu, ale já nereagovala a snažila se najít mého zachránce. Nikoho jsem neviděla...co to mělo znamenat? Nakonec mi podal ruku a zvedl mě, obejmul mě. "Jsi vážně v pohodě?" zeptal se se strachem v očích. "Jo." rozhlídla jsem se okolo sebe. Hlavu jsem schovala do dlaní a přemýšlela. "Co to má znamenat? Já už vážně blázním." koukla jsem se na něj a čekala nějakou povzbudivou odpověď. "Pojď musíme si najít přístřešek." neochotně jsem se rozešla za ním.

Našli jsme hospodu, který měl tak akorát stažené rolety, abysme pod nimi mohli prolézt. Vlezli jsme dovnitř a zabednili skříněma. Lehla jsem se na zem a hlavu si podepřela batohem. "Dobrou." popřála jsem a okolo krku si zapla Mellin nahrdelník. Usmál se na mě a převalil se na bok. Usli jsme.