Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

13.července - Zrada a štěně

Otevřela jsem oči a do tváře mě šimraly paprsky slunce. Rozhlídla jsem se kolem sebe, ale nikde nikdo. "DANE!" rozkřikla jsem se. Nikdo neodpovídal. "DANE!" přes slzy jsem pomalu neviděla. "Dane!" hlas mi slábl. "Dane, kde jsi?" volala jsem bez přestání. Nikdo neodpovídal. Vstala jsem a rozhlížela se podrobněji. Nikde nikdo. Po tváři mi sjela kapka a za ní další. Sedla jsem si na zem a objala si kolena, rozbrečela jsem se. Přišla jsem o nejlepšího kamaráda a netuším co mám dělat. Já tady umřu. Bála jsem se, že se nedožiju dalšího dne.

Vstala jsem a přes výlohu vykoukla ven. Viděla jsem pár ZOMBIE procházejících se přes ulici. Rychle jsem se schovala zpátky a přemýšlela co dál. Nemohla jsem nic vymyslet, v hlavě jsem měla jen otázky proč mě opustil, kde je, proč, proč, proč mi to udělal? Myslela jsem, že se na něj můžu spolehnout. Sklamal mě, jako zbytek party, můžu vůbec ještě někomu věřit?

Porozhlédla jsem se okolo sebe. Byl tu bar. Přeskočila jsem pult a prohrabala přihrátky, byla tu pistole s náboji. 'Jej' řekla jsem si v duchu. Podívala jsem se ven na situaci se ZOMBIE. Pořád se pomalu ploužili ulicí. Přemýšlela jsem co dál. Nenapadalo mě jediné řešení, u kterého bych neumřela. Ach jo...

Nemohla jsem totálně nic vymyslet. Hodiny a hodiny jsem seděla na zemi a usilovně přemýšlela co dál. Byla jsem jako v pasti. Čekala jsem snad na záchranu? Vrátí se Dan zpátky? Nevěděla jsem vůbec nic. Bylo to jako by se můj mozek vypnul a všechno vymazal. Jako bych vše zapomněla, neuměla jsem přemýšlet, prakticky vůbec nic. V hlavě jsem si promítala posledních 13 dní dokola - ztráta, smrt, strach, naděje, bezmoc, zkáza, nicota.

Něco jsem zaslechla, šlo to ze zadu. Bylo to škrábání? Zděsila jsem se. Do ruky jsem si vzala pistoli a nabila. Přistoupila jsem ke dveřím. Zase, něco škrábalo na dveře. Zatajila jsem dech a rozbušilo se mi srdce. Prst jsem si dala na zpoušť. Druhou ruku jsem položila na kliku a pomalu ji zmáčkla. Zámek klapl a dveře se začali pomalu otevírat, dala jsem před ně nohu, kdyby se to pokusilo dveře vyrazit. Pomalu se otevírali a já nemohla dýchat. Ven vyběhl pejsek, nejspíše štěně dogy. Dveře jsem zase zabouchla a zamkla.

Štěně bylo mokré a promrzlé, protože (nečekaně) venku pršelo a byla zima, protože se blížilo k večeru. Zabalila jsem ho do deky a vydrbala ho. Mělo krásnou černou srst s hnědým bříškem a úžasné velké černé psí oči. Usmála jsem se. Konečně mě potkalo něco dobrého. Štěně se vymotalo z deky a lehlo mi do klína. Spokojeně mi olízlo ruku a já ho začala hladit. "Jak tě pojmenuju? Chtělo by to nějaké jméno co se hodí k téhle super situaci." zamyšleně jsem si podepřela hlavu. Napadlo mě hodně klasických jmen jako třeba - Alex, Lord, Benji, ale jen jedno mě zaujalo úplně nejvíc - ŠTÍSTKO, ideální jméno pro pejska co mi zlepšil pocity z neutrálu na šťastnou.

Začal spokojeně pochrupovat. Pomalu jsem si lehla a Štístka schovala do mikiny vedle sebe. Přemýšlela jsem o tok všem o všem co jsem udělala, co jsem ztratila, co jsem si prožila. Ukápla mi slza a spadla Štístkovi na růžovoučký čumáček, ten se oklepal a zase začal pochrupovat. Zasmála jsem se a pomalinku usínala.