Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

9.července - Spacáky

V noci jsem se několikrát bolestmi vzbudila, radši jsem nic neříkala, nechtěla jsem aby to věděli a aby si o mě dělali starosti, už vůbec a co kdyby si mysleli, že je to od ZOMBIE? Nemůžu nic ryskovat, ještě by mě zabili. Zase jsem usla.

Vzbudila mě Mell: "Kate, zachvilku bude vycházet slunce, pojď se se mnou dívat." ptala se mě nadšeně. "Jo, už jdu." a snažila jsem se vysápat nahoru, s tou rukou jsem nemohla skoro nic dělat.

"To je nádhera." rozplývala se nad východem slunce Mell. "Jo, strašná." odpověděla jsem a snažila se nedát najevo bolest.

Sedili jsme tam celou věčnost, poté co se vzbudil i zbytek jsme slezli dolů a vydali se směrem k městu. Vilém měl pravdu, byli jsme na opačné straně města od obchodního centra "Sunshine". "Jak dlouho tam tímhle tempem půjdeme?" zeptala jsem se Viléma. "Tímhle tempem tak dva dny možná víc." otočil se na mě Vilém. "Doufám, že tam Dan vydrží." řekla jsem s kapkou naděje.

Dorazili jsme na okraj města, kdy byly malé opuštěné rodinné domky, věčina z nich byla zničených - vysklená okna, rozmlácené dveře. Bylo to strašné, ale co teprve ty lidi co bydleli uvnitř, jsou z nich teď ZOMBIE nebo je evakuovali? Uvidím někdy ještě svojí rodinu? Přežijeme? Měla jsem hodně otázek na, které nikdo neznal odpovědi.

Přelezli jsme přes plot a přešli zahradu, byla tu klouzačka pro děti a malý bazének. Asi tu bydlely děti, bylo mi jich tak líto, co je s nimi teď?

Krev mi pomalu začala prosakovat mikinou. Bála jsem se, že na to příjdou a budou mě podezírat, že mě kousl ZOMBIE a zabili mě. Nemohla jsem to ryskovat.

Prošli jsme okolo pár domů a kluci jich pár vykradli, měli jsme víc jídla a já jsem si v jednom vzala novou mikinu, protože na té mojí už byla vidět krev.

Cítila jsem se strašně, že jim to nemůžu říct, ale já opravdu nemohla. Bolelo mě to strašně potřebovala jsem lékarničku, ale hledat ji by bylo moc podezřelé.

Už bylo poledne a mi dostali hlad. Došli jsme do prázdného supermarketu a dali jsme si něco k jídlu, něco pořádného než jenom tyčinky co jsme ukradli v opuštěných domech.

Najedli jsme se, ale v tu chvíli do obchodu vtrhli ZOMBIE s tím svým "Arggggggggggg...". "Rozdělíme se a pokusíme se dostat ven." šeptal Vilém. Rozdělili jsme se. Šla jsem podél regálu s cereáliemi a müsli. Začalo se ke mně strašně rychle přibližovat "Arggggggggggg..." a já jsem nevěděla co mám dělat.

Čekala jsem co bude dál. ZOMBIE si mně všiml a začal se nebezpečně přibližovat.

Byl už strašně blízko a v poslední chvíli se v uličce objevila KiKi s pánvičkou ZOMBIE přetáhl po hlavě. "Děkuju KiKi, zachránila jsi mi život." poděkovala jsem jí šeptem. Přikrčily jsme se a lezli jsme dál po čtyřech, teda já vlastně po třech...

Dolezli jsme k zadnímu východu, už tu byli všichni a čekali na nás. "Kde jste? Báli jsme se, že se vám něco stalo..." řekl s úlevou Matěj. "Jsme v pohodě, jenom jsme tam měli takový malý problém." mrkla jsem na KiKi.

Šli jsme dál městem, míjeli jsme několik míst, které jsme dobře znali, teď to tu vypadalo strašně. Byl už podvečer a mi jsme byli všichni unavení. "Už je pozdě, nejradši bych si někde konečně lehla." navrhla Míša. "Někde poblíž, je obchod na camping, můžeme se tam stavit." napadlo Matěje. "Hodili by se spacáky..." přitakal Vilém.

Došli jsme do bývalé rušné ulice "Deep Street". Byly tu obchody všeho druhu: hračkářství, drahé restaurace, šperkařství, značkové obchody s oblečením, botami a kabelkami a úplně na konci byl obchod na camping.

Výloha byla vymlácená a všide kolem byly střepy. Uvnitř byla tma, protože nikde nefungovala elektřina. Byla skoro tma.

Matěj vytáhl telefon a zapnul baterku:
"Tak jdeme ne? Vy jste strašný babi..." hodil oči vsloup a vešel dovnitř. Šli jsme nedobrovolně za ním.

Nikde nebyly vystavené spacáky tak jsme šli do zadu do skladu, kde by mohl y být.

Vešli jsme, ale byla tam tma jak v pytli. Procházeli jsme to pořád dokola. Došli jsme k regálu na, kterém bylo napsáno "SPACÁKY". Otevřeli jsme první krabici a uvnitř bylo pět spacáků. Jiná krabice už tady nebyla, takže jsme měli pět spacáků pro sedm lidí. Hmmm... nějak si lehnem no..., ale, že bych z toho byla nějak nadšená to ne.

Zbalili jsme spacáky a odcházeli jsme. Poslední šel Vilém.

Byla jsem už před dveřmi a ozvalo se "POMOOOC". Rychle jsem se otočila a běžela jsem zpátky ke skladu. Vilém tam ležel na zemi a přetlačoval se se ZOMBIE. Vytáhla jsem pistoli a vystřelila. ZOMBIE spadl na zem a Vilém pomalu vstal s vyděšeným výrazem. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se ustaraně. "Jo, asi jo." pořád měl ten vystrašený výraz.

Vyšli jsme ven, když už byla úplná tma. "Musíme najít nějaký bezpečný úkryt." navrhl Matěj. "Ale kde?" zeptala se KiKi. "Co třeba vylézt na ten rozvětvený strom na náměstí u fontány?" napadlo Lucku. "Jo, to je dobrý nápad. Můžeme si tam i lehnou." usmál se Matěj a vyrazili jsme.

Dorazili jsme na naměstí a vylezli na strom. Lezla jsem poslední. Nemohla jsem vylézt - bylo to docela vysoko a s tou rukou to vůbec nešlo. Nakonec mě Matěj vytáhnul. Ležela jsem ve spacáku s Mínou, KiKi s Luckou, a zbytek po jednom. Usla jsem po dlouhý době, protože mě ta ruka bolela čím dál tím víc a hodně krvácela.