Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

7.července - Pes

Vzbudila jsem se asi v půl druhý ráno, začala jsem přemýšlet o tom co se za ten týden stalo. V hlavě mi začali běhet všemožné myšlenky - uvidím ještě někdy své rodiče? - přežijeme? - co je Danovi a Martinovi? - jsou vůbec spolu?... Začala jsem nad tím až moc přemýšlet a do očí mi vyhrkly slzy...

Matěj byl se mnou na jednom stromě a asi má lehký spánek: "Jsi strašná citlivka...co se stalo?" zeptal se. "Nad vším moc přemýšlím, bojím se o kluky a svojí rodinu...jestli jsou v bezpečí." odpověděla jsem mu smutně. "Neboj určitě jsou...hele vychází slunce a jsou červánky koukej!" vyhrkl na mě. "Ajo, to je nádhera..." povylezla jsem si trochu výš abych lépe viděla. Byla to nádhera, ale jak slunce házelo paprsky dál do kraje byli vidět dlouhé stíny pomalu se pohybujících ZOMBIE.

Když vylezlo slunce úplně, rozhodli jsme se jít dál, vyčkali jsme než ZOMBIE odejdou od našeho stromu a bysme mohli slézt. Vilém mi spravil tu pistoli, takže jsem už konečně mohla střílet.

Byla jsem strašně ráda, že je s námi konečně Mell.

"Matěji jak jsi nás našel?" vyzvídala jsem. "Mám tu tvojí vysílačku a ta našla tu tvojí, díky tomu jseš teď na živu..." otočil se na mě. "Ještě jednou moc děkuju." odpověděla jsem a popošla k němu abych šla stejným krokem jako ostatní. "Byla to maličkost..." řekl skromně.

Šli jsme snad celou věčnost. Už mě začínali bolet nohy, nakonec jsme došli na rozcestí. "Já, Mell, KiKi, Lucka a Míša půjdeme do leva podél lesa a Matěj s Kate půjdou do lesa, dejte nám jednu vysílačku, kdyby něco volejte." zavelel Vilém a samozřejmě, že všichni poslechli.

Šli jsme po tiché lesní pěšince. Sem tam nějaký ptáček nebo malé zvířátko zašustilo ve křoví. Šli jsme dál a dál, bylo asi poledne, hodinky jsem totiž někde ztratila.

Došli jsme ke starému tábořišti, byli tu stany, ohniště, jídlo, dokonce auto, ale když se Matěj snažil nastartovat, nešlo mu to, takže na nic, pár konzerv s fazolemi, hráškem nebo kukuřicí. Prohledali jsme to tady a rozdělili se, ať to tu prozkoumáme. Šla jsem za tábor, ale nikde nikdo.

Když už jsem chvíli šla po pěšině zarazilo mě šustění křoví podél cesty, dost mě to znepokojilo a zastavila jsem se a vytáhla pistoli jestli to není ZOMBIE. Po chvíli ta "věc" vyskočila ven.

Byl to pejsek, vypadal jako vlk, ale nebyl to vlk. Jakmile jsem ho podrbala, začal za mnou všide chodit. Vrátila jsem se s ním do tábora a začala jsem prohledávat osobní věci v autě. Byla tu fotka, nejspíše té rodiny, která tu campovala, a na té fotce byl i ten pejsek. Koukla jsem mu na známku: "Aha ty se budeš jmenovat Ellie, těšímě já jsem Kate." a podali jsme si pac.

Po chvíli hledání, jsem našla disk a ona ho několikrát aportovala. Našla jsem kapesní nůž a jednu z plechovek jsem si otevřela, Ellie se na mě podívala svýma velkýma černýma očima. Koukala se na mě snad celou věčnost, a nakonec do mě strčila a plechovka mi upadla a ona mi jí začla jíst, vzala jsem si jí zpátky, ale ona na mě začala štěkat a nakonec na mě skočila a zakousla se mi do ruky, vrčela a nechtěla se mě pustit.

Ležela jsem na zádech a nebyla jsem schopná ani křičet o pomoc, vydala jsem ze sebe jenom pár nesrozumitelných hlásek. Snažila jsem se jí bodnou, ale neměla jsme dost síly, nakonec když povolila jsem jí odkopla za kládu co tady byla. Uslyšela jsem jen kňučení.

S námahou jsem vztala a dobelhala se za kládu, za ním byl rozpadlý stan a Ellie se na jeho konstrukci nabodla, nechtěla jsem jí ublížit, ale tady šlo o "kdo z koho". Nemohla jsem se koukat na to jak trpí a její trápení jsem jednoduše ukončila.

Po chvíli jsem vylezla na karavan a tam vyčerpáním a hlavně ztrátou hodně krve, díky Ellie, usla.

Spala jsem asi docela dlouho, protože jsem se vzbudila bolestí, když už byla tma a vedle mně ležel Matěj.

Po chvíli mi došlo, že jsme vzali tu lékárničku. Snažila jsem si jí najít, ale já ji v batohu neměla, tak jsem sundala batoh Matějovi, ale ten jí tam taky neměl. Kdo jí asi má?

Vzala jsem vysílačku a pokusila se spojit s Vilémem: "Halooo, tady Kate. Je tam někdo? Tady Kate. Viléme? Viléme? Slyšíš m-" přerušil mě Vilémův hlas. "Kate? Jsi to ty. Kate?" ptal se pořád dokola. "Jo, jste v pořádku? Nejste zranění?" ptala jsem a doufala,  že řekne ano, že jsou v pořádku. "Jo jsme a vy?" položil tu samou otázku, nevěděla jsem co mám odpovědět, ale nechci jim dělat starosti. "Matěj je v pohodě, momentálně spí...a já taky..." bolestí jsem to pomalu nemohla doříct. "Takže jsme všichni v pohodě, takže končím." ozvalo se z vysílačky. "Jo, končím." odpověděla jsem.

Nemohla jsem usnout jak mě ta ruka bolela, ale nakonec jsem po dlouhém přemýšlení usla.