Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

10.července - Tajemná osoba

Vzbudila jsem se brzo, ještě byla tma. Rozhodla jsem se vylézt úplně nahoru a koukat na východ slunce.

Nahoru jsem vylezla s obtížemi, kvůli té ruce, ale nějak jsem to zvládla. Seděla jsem úplně nahoře a sledovala východ slunce. Jak se stíny ZOMBIE protahovali daleko do kraje a slunce vybarvovalo pestrými barvami krajinu.

Seděla jsem tam snad celou věčnost. Teda do té doby než se vzbudil Matěj. Asi si mně všiml, protože vylezl za mnoz nahoru a sedl si na větev vedle mně. "Je to nádhera, že jo." začala jsem konverzaci a shovala jsem si ruku, protože mi ta krev začala pomalu prosakovat. "Je to super, včera to bylo náročný nemyslíš? Vypadáš unaveně." pokračoval v konverzaci Matěj. "Taky, že jsem." odpověděla jsem. Slunce už bylo vysoko a my jsme vzbudili zbytek party.

"Mám nápad," řekl Vilém "rozdělíme se a budeme hledat nějaké věci pro přežití." dořekl větu Vilém. "To beru. Máte všichni hodinky nebo mobili?" zeptala se Mell. "A můžeme jít spolu?" zeptaly se KiKi, Lucka a Míša. "Jo klidně, kdo chce tak může. "Tak platí, za hodinu a půl tady u fontány na náměstí a pak půjdeme pro Dana." rozešli jsme se každý jinam a hledali jsme něco užitečného.

Strašně se mi motala hlava, dělaly se mi mžitky před očima a motaly se mi nohy. Myslela jsem, že umřu. Popošla jsem ještě pár kroků a spadla jsem na zem. Nemohla jsem křičet ani se hýbat. Byla jsem úplně bezmocná. Ztratila jsem strašně krve.

Ležela jsem a čekala až někdo přijde. Slunce už bylo vysoko na obzoru a nikdo ještě nepřišel. Pomalu jsem ztrácela vědomí.

Někdo ke mně přišel vzal mě do náručí a někam mě nesl. Nesl mě dál a dál. Nakonec jsme vešli do obchodního domu a vylezli na střechu. Položil mě na zem a přikril mě dekou. Usla jsem.

Vzbudila jsem se když, už byla tma. Ta osoba seděla vedle mně a koukala na mě. Kdo to je?

Udělalo se mi lépe a pomalu jsem se přizpůsobovala tmě. Ta osoba seděla předemnou a koukali jsme se z očí do očí. Čekala jsem až něco řekne. "Kdo jsi?" zeptala jsem se. Neodpovídal, přes pusu měl šátek a na hlavě čepici a asi černé brýle - moc dobře jsem neviděla.

"Kdo jsi?" zopakovala jsem otázku. Stále neodpovídal. "KDO JSI? NESLYŠÍŠ?" zakřičela jsem. "Ty mě nepoznáváš a nekřič!" ozvalo se z pod šátku. "Můžeš mi říct kdo jsi?" zeptala jsem se znova netrpělivě. "Ty mě vážně nepoznáváš?" řekl trochu uraženě a pomalu si sundaval šátek, brýle a čepici. Sundaval si to hodně pomalu.

Čekala jsem a čekala, nevěděla jsem kdo by to mohl být. Byla jsem úplně mimo.

"Ahoj." koukala na mě známá tvář. "DANE!" vykřikla jsem a objala ho. Byla jsem tak ráda. "Dane, děkuju, že jsi mě zachránil." usmála jsem se na něho a ještě jednou ho objala.

"Tebe kousl ZOMBIE?" zeptal se zděšeně. "Ne, to byl pes. Nenechala bych se pokousat od ZOMBIE." odpověděla jsem mu klidně. "Nekecáš mi, doufám!" zeptal se znova neklidně. "Ne! Tobě bych nelhala! A navíc, kdyby to bylo od ZOMBIE tak už jsem dávno mrtvá..." odpověděla jsem mu znova tu samou odpověď. "Chtělo by to ošetřit." rozsvítil lucerničku a z tašky vyhrabal obvaz s dezinfekcí. "Od tebe klidně." mrkla jsem na něj. "Je to pěkně ošklivá rána. Škoda, že jsi mě nenašla dřív." a začal mi do rány lít dezinfekci. "AUUUUU..., kruci to pálí." zakřičela jsem bolestí. "To nejhorší, už máš za sebou." mrknul na mě a obvazoval mi ruku. "Máš pravdu, tohle už nebolí." dodala jsem.

"Tak a je to." a ukázal mi kam si mám lehnout. "Ještě jednou děkuju, ještě, že jsem tě našla. Dobrou." popřála jsem mu dobrou noc. "Dobrou Kate." odpověděl mi.

Ta ruka, už mě tolik nebolela a konečně jsem mohla v klidu usnout.