Z-Z-ZOMBIE [DOKONČENO]

17.července - Lov

Vzbudila jsem se jako první bolestí. Pomalu jsem vstala, abych nikoho nevzbudila. Sedla jsem si do 'dveří' a koukala po lese, bylo ticho. ZOMBIE se drželi hlavně ve městě a ve vesnicích.

Zahlédla jsem stádo srnek s jelenem, chytla jsem luk a z vaku vzala šípy, zadržela jsem dech a zaposlouchala se do zvuků přírody. Natáhla jsem šíp a vystřelila. Minula jsem a šíp se zaryl do kůry břízy opodál. Srnky utekly. Sama sobě jsem se v duchu zasmála.

Položila jsem luk a jenom poslouchala, zpěv ptáčků, klapání kopyt srnek, šustění listů stromů ve větru, bylo takové ticho. Vyprázdnila jsem si hlavu a užívala si tuhle úžasnou chvíli, poprvé jsem se za dva týdny uklidnila a věnovala se sama sobě.

Měla jsem chuť něco ulovit. Popadla jsem luk a šípy. Pomalu jsem slezla po žebříku dolů, porozhlédla jsem se a dokulhala k nejbližšímu stromu, vylezla jsem s problémy nahoru a obkročmo se posadila na větev. Poslouchala jsem každý zvuk lesa. V nedalekém vysokém křoví něco zašustilo. Z vaku jsem vytáhla další šíp a natáhla ho. Zamířila na křoví a zadržela dech, aby se mi luk nepohupoval. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že žádné zvíře zabít nechci, těch úmrtí, už bylo dost. Šíp jsem zandala zpátky do vaku. Z křoví vyběhla liška s mladými, neodpustila bych si kdybych jedno z nich zabila. Uvědomila jsem si jak brzo může život začít a jak brzo může skončit.

Seskočila jsem ze stromu a vrátila se na posed a zase se posadila do 'dveří'.

Koukala jsem na červánky a vzpomněla si na kamarády, jak jsme spolu dřív sedávali na útesu a koukali na východ a západ slunce. Došlo mi, že mě třeba teď hledají a mají o mě strach jako já o ně. Ukápla mi slza a za ní tekla další a další. Nakonec jsem si dala hlavu do dlaní a rozbrečela se úplně. Ondra s Klementýnkou ještě spali, tak jsem se snažila brečet co nejpotišeji.

"Kate? Děje se něco?" pohladil mě po vlasech Ondra. "Ne, nic, jsem v pohodě." otřela jsem si obličej do trička. "Jseš si jistá?" zeptal se mě nedůvěřívě. "Jo, jo jsem." už mi to vyptávání začínalo vadit. "Dobře, jak dlouho jsi vzhůru?" radší změnil téma, když si všiml mého pohledu. "Dlouho." podívala jsem se směrem ke spícímu Štístkovi a Klementýnce. "Asi bysme mohli pokračovat v cestě?" "Jo, to bysme mohli." zatřepal s Klementýnkou a ta ne něj hodila nabroušený pohled.

Pomalu jsem slezla dolů se sniperku a lukem na zádech a se Štístkem v ruce. Rozhlédla jsem se po okolí. "Nic, je to čistý!" křikla jsem a oni slezli v klidu dolů. Šla jsem kulhavou chůzí napřed a celou dobu mi přišlo, že mě někdo sleduje, že tady někdo je. Pokračovala jsem dál. Dál za mnou se táhla Klementýnka s Ondrou a Štístko.

Zpomalila jsem, aby jsme šli všichni stejně rychle. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje.

Bylo poledne a já měla strašnej hlad a vypadalo to, že ostatní taky.

Došli jsme k silnici, kde na druhé straně byla benzínka. Ale byl tu jeden problém - všude po silnici byli ZOMBIE!

"Kate? Co budeme dělat?" zeptal se mě zmatkářsky Ondra. "Nech to na mě." usmála jsem se a vytáhla sniperku. Bylo tam celkem deset ZOMBIE. Vystřelila jsem poprvé a trefila dva ZOMBIE, který stáli za sebou, oba do hlavy. Poté jsem vystřílela i zbytek. "Dobrá střela." řekl Ondra když jsem střelila posledního ZOMBIE do hlavy.

Přikrčení za auty jsme prošli k benzínce. Otevřeli jsme dveře. Uvnitř skoro nic nebylo. Byla dočista vykradená až na dvě vody, pytlík brambůrků a pár plesnivých rohlíků. Za pultem jsem našla malý batoh, nacpala jsem do něj vody a brambůrky, nic víc tu ani nebylo.

Vyšli jsme ven, já šla zase první, protože Ondra šel s Klementýnkou. Silnice byla zablokovaná nabouranými a porouchanými auty. Kličkovala jsem mezi nimi. Měla jsem zase ten divný pocit, že mě někdo sleduje.

Něco mě chytlo za nohu a stáhlo na zem a následně pod auto, jednou rukou mi zacpal pusu a drouhou si mě držel u sebe. Nemohla jsem nic říct, prošel okolo mě Ondra s Klementýnkou a Štístkem, ale já nemohla nic dělat. "Kate, kde jsi?" volala Ondra. Nemohla jsem mu odpovědět. Vzdalovali se víc a víc. Ucítila jsem malé štípnutí na stehně levé nohy, bylo to něco jako injekce. Za pár okamžiků jsem ztratila vědomí.