Tour (Muke)

20.

Luke

Čekal jsem, až mi Mikey napíše, ale už byl pryč hodinu a pořád nic. Nejprve jsem si říkal, že ještě počkám, ale nakonec jsem to už nevydržel.

L: Kde jsi tak dlouho? :(

Neodepsal mi ani po půl hodině a já se o něj čím dál víc bál. Nesčetněkrát jsem mu zkoušel volat a pořád nic. Kolem desáté večer jsem se rozhodl jít ho najít a to za jakoukoli cenu.

Svižným krokem jsem za chvíli došel k jejich domu a málem se mi zastavilo srdce. Ve světle pouličních lamp tam házelo odlesky policejní auto. Chtěl jsem jít dovnitř, ale ve dveřích stál policista.

"Co tu chcete?" řekl a stoupl si mezi futra tak, abych nemohl projít dovnitř.

"Kde je Michael Clifford?" řekl jsem s obřím knedlíkem v krku, opravdu jsem se bál.

"Tyto informace nesmíme podávat cizím lidem."

"Ale já jsem jeho přítel, potřebuju ho vidět!" začínal jsem chytat hysterický záchvat. Policista se otočil na svého mladšího kolegu a něco mu potichu řekl. Mladší se na mě podíval a kývnul, potom se ten starší vrátil zpátky za mnou.

"Dobře, najdete ho v téhle nemocnici." řekl a podal mi papírek s naškrábanou adresou.

"D-děkuju." řekl jsem a rychle jsem odešel, než mě uvidí brečet. Co se mu stalo? Proboha co mu kdo udělal? A co se stalo jeho rodičům? Jak špatně je na tom můj Mikey? Strašně se o něj bojím, tohle se nemělo stát, měl jsem jít s ním. Je to moje chyba.

Pocit úzkosti se mi znovu vracel ještě silnější než dřív a já přesto utíkal dál. S očima plnýma slz jsem běžel domů, abych si půjčil auto a hned jel do nemocnice.

"Mami, půjč mi prosím klíče od auta." řekl jsem hodně hystericky a ona se na mě vyděšeně podívala.

"Proboha Lukey, takhle nemůžeš řídit, kam chceš vůbec jet?"

"Mi-Mikey je v nemocnici, něco se u nich doma stalo."

"Kristepane! Ale teď už je v nemocnici dávno po návštěvních hodinách, zajedeme tam zítra hned jak to půjde." řekla máma taky hodně vyděšeně a já se s brekem zhroutil na zem. Máma si ke mně sedla a objala mě.

"Bude to dobré, určitě je v pořádku, nic se mu nestalo."

Mami, ani nevíš jak rád bych tomu věřil, ale když leží v nemocnici, nebere telefony a v jeho domě je policie, nevypadá to, že by byl v pořádku.

"Běž si lehnout zlato, vyspi se a ráno tam hned zajedeme."

Zavřel jsem se v pokoji a sednul si do své postele, spát jsem v plánu rozhodně neměl. Znovu jsem propadl záchvatu pláče, ze kterého mě za chvíli vyrušil můj zvonící mobil. Tak moc jsem si přál, aby to byl Mikey. Aby mi řekl třeba, že se zdržel, protože šel koupit pizzu. Byl to Ashton. Chvíli jsem se rozhodoval jestli to vzít, nakonec jsem to přece jen udělal.

"Ahoj Luku, promiň že volám tak pozdě, ale napadlo mě jestli byste nechtě- počkej ty brečíš?"

Chvilku mi trvalo, než jsem dokázal něco odpovědět.

"Mi-Michaelovi se něco stalo." kuňkal jsem skrz vzlyky "Zejtra ráno za nim jedeme do nemocnice."

"COŽE?" Řekl hodně nahlas Ashton "Jedu s váma! Jo a zavolám to i Calumovi. Drž se." a zavěsil.

Nepamatuji si, kolik bylo hodin. Jediné co vím je, že byla tma a ticho, které rušily jen moje vzlyky. Za celou noc jsem neusnul, myslel jsem jen a jen na něj. Co když už se nikdy nepodívám do těch otevřených zelených očí, které vždy zářily, když byl šťastný? Co když už ho nikdy nebudu moct pohladit po jeho modrých vlasech? Co když už si nikdy nebude moct změnit barvu vlasů? Co s ním je? Bojím se!

Moje myšlenky byly stejně černé jako ta noc a já musel nabrečet tak hektolitr slz. Kolem šesté ráno jsem se rozhodl už konečně vylézt z pokoje, protože už opravdu nemělo cenu spát. Byl jsem jediný, kdo byl vzhůru. Dobelhal jsem se do kuchyně a udělal jsem si to nejsilnější kafe, jaké jsem kdy měl. Potom jsem si šel do koupelny vyčistit zuby. Můj odraz v zrcadle byl otřesný. Obří kruhy pod očima a tváře rudé a opuchlé od breku.

Zbývající dobu jsem jen seděl u stolu a zíral před sebe, zase jsem na něj myslel a po tvářích mi znovu tekly proudy slz. Hrozně jsem se lekl, když mi máma položila ruku na rameno. Ani jsem si nevšiml, že přišla a to jsem byl čelem ke dveřím.

"Lukey, ty jsi nespal?"

"Copak to jde?"

"Víš co, já si udělám kafe a vyrazíme."

"A může s náma jet i Cal s Ashem?"

"Samozřejmě."

Hned jsem napsal klukům aby vyrazili a do čtvrt hodiny tu byli. Seděli na zadních sedačkách a já vepředu, celou cestu nikdo ani nepromluvil. Samou nervozitou jsem si okousal snad všechny nehty. Tak hrozně jsem se bál.

"Je tu někde Michael Clifford?" zeptal jsem se na recepci.

"Promiňte," řekla recepční "nemůžeme tyto věci říkat cizím lidem, pouze rodinným příslušníkům."

"Jsem jeho přítel." recepční vypadala zaskočeně, asi nečekala, že nejsme hetero, ale to mi teď bylo s prominutím u prdele.

Po dlouhém přesvědčování recepční, že jsem opravdu Michaelův přítel, konečně povolila.

"Dobrá tedy. Je to pokoj 36, jednotka intenzivní péče. Ale můžete jít jen vy, zbytek musí počkat tady."

Vyděsil jsem se. Ostatní taky, nikdo z nás totiž nečekal, že to bude tak zlé, že bude na JIPce. Rychle jsem se vydal hledat pokoj číslo 36.

Přede dveřmi jsem se zhluboka nadechl a vydechl a potom jsem konečně zatáhl za kliku. Nevím, jestli jsem čekal, že tu bude Mikey úplně zdravý sedět na posteli a mávat mi, ale byl jsem hodně smutný, když jsem ho tu viděl spát. Najednou do pokoje vešel doktor.

"Pane doktore, jak je na tom Michael?" vyhrkl jsem a doktor chvíli přemýšlel, co říct. Bylo na něm vidět, jak váhá a přebírá to tak, aby to vyznělo co nejmírněji, ale nakonec se mu to nepovedlo. Jak by se taky takováhle zpráva dala říct mírně?

"Je v kritickém ohrožení života. Střelili ho do břicha v oblasti střev a potom do hrudníku těsně vedle srdce. Má velké štěstí, že to přežil."

"Probudí se?"

"To není jisté."