Tour (Muke)

24.

Michael

Dnes je ten den D, kdy opouštím nemocnici. Luke mi pomáhá zabalit těch několik krámů, které jsem tu za ty dva týdny ležení nahromadil. Také mi přinesl normální oblečení. Během převlékání jsem si všiml, jak Luke pohledem doslova hltá mé tělo. Taky mi přijde, že jsem zhubnul. Aby taky ne, ta nemocniční strava se nedá jíst. Byl jsem klukům hrozně vděčný, kdykoli mi přinesli sušenku nebo jakoukoli jinou poživatelnou potravinu.

I přes moje protesty mi Luke nakonec vzal tašku s věcmi jako bych ji snad neunesl. Nejsem přece v ohrožení života, teď už ne. Kulku z břicha mi vyndali a tu v hrudi museli nechat, protože je to moc riskantní kvůli tomu, že je hodně blízko srdce. Měl jsem fakt štěstí, stačilo mít kulku jen o pár milimetrů vedle a bylo by po mně. Každopádně tahle kulka je neškodná, možná jen budu pípat na letištní kontrole, ale to je ten nejmenší problém.

Dal jsem poslední sbohem Robertovi, který byl celou tu dobu mým věrným společníkem. Seděl pořád ve stejném rohu na své pavučině a v klidu si odpočíval. Žádný stres, uklízečce je to jedno, že tu jsou pokoje plné pavučin....

Cestou domů jsme se zastavili v drogérii a já si konečně koupil tu blond barvu, pro kterou jsem se nakonec rozhodl.

Když jsme dojeli domů (vlastně k Lukovi domů) a já se uvelebil na posteli, začal mi zvonit mobil. Neznámé číslo. Nakonec to byl nějaký člověk z úřadu kvůli domu mých rodičů. Musíme tam po obědě zajet, abych podepsal nějaké papíry o dědictví. Nevím, jestli v tom domě dokážu žít, jelikož se tam odehrála ta daná událost, kvůli které jsem přišel o rodiče. Zároveň ale nechci být závislý na Lukově mámě, takže nevím.

Vlastně jsou tu tři možnosti: Buď zůstanu tady, což je asi dost blbej nápad. Nebo půjdu k nám domů a nebo poslední možnost- prodám náš dům a koupím jiný. Nakonec jsem se rozhodl pro tu druhou možnost, protože v tom domě bydlím už od narození a navíc bych při kupování jiného domu stejně hodně prodělal. Už jsem se jakžtakž smířil s tím, že nemám rodiče, tak se snad dokážu smířit s tím domem. Obarvil jsem si vlasy a vyrazil jsem.

Toho běhání po úřadech si v nejbližší době užiju ještě dost, každopádně to hlavní jsem už vyřídil. Dům je oficiálně můj a ještě dneska večer se tam i s Lukem nastěhujeme.

Řekl jsem mu, ať si vezme jen nějaké základní věci, zbytek dořešíme zítra. Jeho mamka se s ním dlouho loučila, přitom od ní nebudeme vůbec daleko a navíc celé zítřejší dopoledne tu budeme tahat Lukovy věci.

Dnes budeme normálně v mém pokoji, ale zítra se to tu chystáme předělat. Donutíme Ashe s Calem, aby nám pomohli stěhovat. Můj pokoj nechci ani moc měnit, chci si ho nechat jen jako ložnici a proto pracovní stůl a další věci odstěhujeme do bývalé ložnice mých rodičů. Ano, taky mi to přijde špatné, dávat pryč jejich věci, ale čím více věcí mi je připomíná, tím hůře se přes to přenáším. Nemám to tu v plánu moc předělávat, je to tu hezké. Jediná velká změna, která tu nastane, bude ta, že z ložnice rodičů udělám něco jako pokoj pro hosty.

Luke

Cestou k Mikeymu domů jsme šli s propletenýma rukama a když jsme překročili práh jeho dveří, výrazně zesílil svůj stisk. Bál jsem se o něj. Co když na něj bude tenhle dům působit depresivně? Neměli jsme přece jen přespat ještě u nás? Ale zase se z toho musí jednou dostat.

Podíval jsem se mu do očí, nešlo z nich vyčíst nic určitého. Byla to směsice strachu, smutku, zoufalství, ale i odhodlání a síly. Za chvilku se otřásl z toho nejhoršího a choval se tu znovu jako doma. On tu vlastně byl doma... K večeři jsme si objednali pizzu a zapnuli jsme si televizi. Měl jsem zvláštní pocit, když jsem na tom gauči seděl. Naposledy se tu málem stala jedna věc... A taky to byla moje poslední vzpomínka na Michaelovy rodiče.

Kolem půlnoci jsme se rozhodli jít k němu do pokoje spát. Vůbec jsem nebyl unavený, měl jsem energie na rozdávání. Vešli jsme k němu do pokoje a on zavřel dveře, na které mě následně přitiskl. Začal mě zuřivě líbat a přitáhl si mě za boky. Odtáhli jsme se a on mi přetáhl přes hlavu tričko. Neváhal jsem a udělal jsem to samé. Ani nevím, jak jsme se tam dostali, ale najednou jsme stáli u jeho postele, na kterou mě následně shodil. Z mých rtů se přesunul na krk, kde na sebe nechal pěknou památku a přes hrudník došel až k mým kalhotám. Několikrát rukou přejel po mé velké bouli a já se neubránil vzdechům. Nakonec mi kalhoty stáhnul i s trenkami a totéž provedl s těmi svými. Nadzvedl si mě a zajel do mě. Ze začátku to trochu bolelo, ale nakonec jsem měl ten dokonalý pocit. Byla to neobjevená slast, mnohem krásnější, než všechno, co jsem kdy předtím zažil. Naše zpocená těla se na sebe tiskla a naše vzdechy zaplňovaly celý dům, bylo to úžasné. Vyvrcholili jsme oba zároveň a on se svalil vedle mě na postel.

Přikryli jsme se peřinou a ve vzájemném objetí jsme ještě stále rozdýchávali předchozí zážitek.

"Miluju tě Lukey."

"Já tebe taky." řekl jsem poslední větu, a pak jsem spokojeně usnul.