Tour (Muke)

21.

Luke

Doktor šel k Michaelovi, chvilku na něj koukal, potom si něco zapsal a se stále stejnou kamennou tváří odešel. Stál jsem tam a zíral na jeho postel. Pomalu jsem vstřebával, co jsem se právě dozvěděl. Šel jsem k němu a zahleděl se mu do obličeje. Byl úplně bledý a pod očima se mu rýsovaly jemné kruhy, které byly známkou slabosti a vyčerpání. Sednul jsem si na židli vedle jeho postele a složil si hlavu do dlaní.

Přes slzy jsem matně viděl jeho obličej. Jeho plné rty, které už se možná nikdy neroztáhnou do toho dokonalého sladkého úsměvu. Ty dokonale jemné rty, které už se možná nikdy nespojí s těmi mými. Sevřel jsem jeho bledou ruku do dlaní, které byly ještě stále plné slz. Jeho ruka byla poněkud chladnější, než si pamatuji. 

"Mikey, prosím probuď se, ty to dokážeš. Vrať se mi, prosím!" šeptal jsem skrz vzlyky a sledoval při tom jeho skoro nepostřehnutelně se zvedající hruď. Vnímal jsem pravidelné pípání přístrojů a pohladil ho po vlasech. Ty modré vlasy mu moc sluší, ale také se mi na něm líbí třeba červené, fialové, černé nebo blond. On vypadá dokonale s jakoukoli barvou vlasů.

Otevřely se dveře a nakoukla do nich sestra.

"Promiňte, ale už musíte jít pryč." řekla mi jemně a strčila si za ucho pramínek hnědých vlasů.

"Nemůžu tu být ještě chviličku?" škemral jsem jako malé dítě, které nechce domů z hřiště. 

"To nejde, můžete přijít zase zítra."

Naposledy jsem ho pohladil po hřbetu ruky, zvedl jsem se a šel ke dveřím. Ohlédl jsem se po jeho bledém obličeji a sestra zavřela dveře. Chodbou jsem šel zpátky na recepci, kde jsou ostatní a v očích mě zaštípaly nové slzy.

"Jak je na tom?" vyhrknul Calum hned jak mě zahlédl a prudce si stoupl. Zvedl jsem k němu hlavu a zvědavost mu z obličeje zmizela.

"To bude dobrý." řekl mi a objal mě. Bylo to fajn, ale nic se nevyrovná objetí od Mikeyho.

"Jak by to mohlo bejt dobrý, když neni jistý, že se probere?"

"P-počkej co?" vyhrknul Ashton a i s mojí mámou k nám přiběhli.

"Leží tam, je uplně bledej a- a doktor řekl že není jistý, jestli se probere." řekl jsem a znovu jsem se rozbrečel.

Celou cestu v autě zase nikdo nemluvil. Ani jsem si nevšiml, že jsem u Mikeyho seděl tři hodiny, přišlo mi to jako pět minut. Zítra tam půjdu znova, ale je mi líto, že tam nepustí ostatní. Co se vůbec stalo jeho rodičům? Jelikož jsem jeho přítel, mohli by mi to říct.

Doma nám máma nandala jídlo a sedli jsme si ke stolu. Normálně bych celej talíř během deseti minut vyluxoval, ale teď jsem se jen vidličkou šťoural v bramborách a nevzal do pusy ani sousto.

"Lukey no tak, sněz aspoň něco, nemůžeš hladovět." 

"Ale já nemám hlad."

"Tím, že nebudeš jíst, stejně Mikeymu nepomůžeš." zkoušela to dál máma, ale moje už tak rozházené nervy tohle prostě nesnesly. Nevím proč, byla na mě milá a snažila se mi pomoct, ale já vypěnil.

"Já ale kurva nemám hlad! A používat jako záminku to, že Michael umírá, je fakt pěkně hnusný!" zařval jsem, prásknul příborama o stůl a zmizel ve svém pokoji. Sotva jsem za sebou zavřel dveře (samozřejmě jsem s nimi nezapomněl pořádně prásknout), jsem se po nich svezl dolů a propadl záchvatu hysterického pláče. Hodně dlouho jsem brečel a když jsem se dostal z toho nejhoršího, sednul jsem si do své postele a na mobilu si prohlížel obrázky Mikeyho. 

Sice spolu nejsme moc dlouho, ale vím, že on by mě nikdy nezklamal. Otevřel jsem si tu fotku z Mc Donald's. Ano, tu fotku, která přišla na veřejnost jako první a začala celé tohle šílenství. Právě tahle fotka mi byla vším. Byla pro mne cenná, protože těsně před jejím pořízením jsem prožíval jednu z nejkrásnějších chvil mého života, tu, kdy jsem byl s Michaelem. Znovu jsem se rozplýval nad jeho roztomilostí, nad jeho zamilovaným pohledem, dokud někdo nezaklepal na dveře a nevrátil mě zpátky do kruté reality.

"Chci být sám." křiknul jsem směrem ke dveřím, zpoza kterých se ozval mámin hlas.

"Dobře Lukey, promiň mi ten oběd." řekla a potom jsem slyšel čím dál tišší zvuk kroků, který nakonec úplně zanikl.

Lhal jsem. Nechci být sám, chci být s Michaelem. Přeji si, aby se probudil a už nikdy mě neopustil, ale nevím, jak vysoká je šance, že se mi to přání splní. Padesát procent? Čtyřicet? To neví ani doktoři. Hodně dlouho jsem seděl ve své posteli a vzpomínal na Mikeyho, jakoby snad už byl mrtvý. Nakonec jsem padnul únavou, taky se není čemu divit, když jsem dva dny nespal.

OMGGGGGG 1000 PŘEČTENÍ, VÁŽNĚ? DĚKUJŮŮŮ! *.*

Pamatuju si, když jsem začínala psát a doufala, že si to přečte aspoň 30 lidí a teď 1k? Wow, strašně moc děkuju všem, kdo si můj příběh čtete a dáváte hvězdičky. Mám vás strašně ráda.

Taky se chci omluvit, že dlouho nevyšla nová část. A to už bude asi tak všechno, takže jako vždycky:

See ya soon ;-*