Tour (Muke)

22.

Luke

Byl jsem na tom opravdu mizerně. Skoro jsem nespal, skoro jsem nejedl a neustále jsem brečel a litoval jsem, že jsem nešel k jeho rodičům s ním.

Když už jsme u jeho rodičů, zemřeli. Jeho otec zemřel na místě a jeho matku se snažili zachránit, ale ještě ten večer co se to stalo, zemřela také. Všechno mi řekli, protože jsem teď prý Michaelův 'poslední žijící příbuzný'. Zvláštní, myslím že má ještě babičku a navíc jsem nečekal, že se budu počítat jako příbuzný.

Trávil jsem u něj celé dny. Dlouhé hodiny jsem u něj jen seděl, sledoval ho a pomalu jsem zapomínal na to, jaké to je, když mi držení za ruku opětuje, nebo když se na mě dívá. Kluci se mě často snažili vytáhnout ven, ale já radši seděl ve své posteli a vzpomínal na něj.

Bylo ráno, pro mě jako každé jiné. Vstal jsem brzo, jako obvykle jsem toho moc nenaspal. Udělal jsem si kafe, pomalu a bez života se umyl, oblékl a vyrazil do nemocnice. Chodil jsem pěšky, nebylo to až tak daleko. Prošel jsem předsíní a matně zahlédl svůj odraz ve velkém zrcadle. Obří kruhy pod očima, rozcuchané vlasy a pohublá postava. Mé uplé černé kalhoty, které mi dříve vyrýsovávaly nohy, na mě teď dalo by se říct visely. Vypadal jsem trochu jako zombie. Bylo na mě vidět, že mi něco chybí. Já bych spíše řekl že někdo.

Doloudal jsem se do nemocnice, kde už mě znali, potichu jsem pozdravil a bez ptaní už jsem šel na ten známý pokoj. Ležel tu, pořád v té stejné narovnané poloze. Chybí mi vidět, jak mu noha vždycky čouhala zpod peřiny a chrápal. Sednul jsem si znovu na tu stejnou židli a chytnul jeho ruku do té své.

"Ahoj Mikey." řekl jsem potichu. Asi jsem se nezmiňoval o tom, že na něj mluvím. Pomáhá mi to.

"Včera mi psal Calum, snažil se mi zvednout náladu, chtěl, abych byl šťastný.... Nemůžu. Bez tebe ne. Potřebuju tě Mikey. Potřebuju slyšet tvůj hlas, cítit tvůj dech, podívat se do tvých krásných očí. Už to bude měsíc, co jsi v tomhle stavu. O naší kapele už se úplně přestalo mluvit a kluci se mi snaží zvednout náladu jak jen můžou, ale já té pozitivitě odolávám. Nevím proč. Strašně rád bych se znovu smál, ale bez tebe to nejde. Vrať se mi. Prosím!"

Dořekl jsem to a slza mi ukápla na hřbet jeho ruky, která se pohnula. ONA SE POHNULA!!! Za chvilku mi mou ruku stiskl a pomalu začal otvírat oči. Pohledem našel ten můj a slabě se na mě usmál. Brečel jsem, ale radostí.

"Mikey!" skoro jsem vykřikl a objal jsem ho. Pomalu se posadil a objetí mi opětoval. Divím se, že měl tolik síly, jelikož skoro měsíc ležel v kómatu. Já teď radostí málem skákal do stropu. On se probudil, on se mi vrátil! To je neskutečné, ani jsem nedoufal, že je to ještě možné. Neexistuje slovo, které by dokázalo popsat, jak šťastný jsem byl.

"Lukey" řekl slabě a políbil mě. Strašně mi to chybělo, tohle mi dodalo strašně moc energie.

"Ty ses mi vrátil..." zašeptal jsem mu do rtů. Odtáhli jsme se a já zmáčkl tlačítko pro přivolání sestry. Když tu uviděla Mikeyho sedět, jakoby se nic nestalo, málem sebou sekla, ale potom běžela pro doktora. Po krátké prohlídce převezli Mikeyho na normální oddělení, kde si ještě nějakou chvilku poleží, ale jsou tu mnohem delší návštěvní hodiny, takže s ním budu trávit mnohem víc času. Taky sem budou moct chodit i kluci.

Mikeymu právě přinesli oběd a já se rozhodl mezitím odejít na chodbu a zavolat klukům, aby přišli. Vytočil jsem Calumovo číslo.

"Ahoj Luku, potřebuješ něco?" řekl starostlivě.

"Čáu!" začal jsem hodně vesele. "Máš tam někde Ashe?"

"Sedí tady vedle mě ty jasnovidče." odpověděl mi Calum a já byl zase o kousíček šťastnější.

"Fajn tak to dej nahlas. Takže... Přijďte prosím hned do nemocnice."

"Ehm... dobře, ale nás k Michaelovi stejně nepustí." slyšel jsem Ashtona.

"Právě že pustí, protože už neni na JIPce. Kluci, on se probudil!!" Radostně jsem zapištěl do mobilu, až se na mě podívala nějaká skupinka lidí na druhém konci chodby.

"Vážně?!" řekli jednohlasně a potom jsem uslyšel rachot. Pravděpodobně se zvedali a někam běželi. "Už letíme, za deset minut jsme tam." řekl rychle Calum a zavěsil.

Jejich přivítání s Mikeym bylo plné radosti. Celé hodiny jsme si tu potom povídali a smáli se. Byl to nejšťastnější den mého života. Byli jsme tu až do večera, teda až na Cala, ten odpoledne odešel za Tess. Nikomu z nás to nevadilo. Zjistil jsem, že bránit někomu ve vztahu je ta úplně nejhorší věc, jaká může být.