Je spousta lidí, kteří nepodporují lásku stejného pohlaví. Tito dva kluci o sobě absolutně nic nevěděli, ale celý jejich život se převrátil vzhůru nohama jen jak otevřeli dveře od pokoje na intru.
Karel Kovář- slušně vychovaný kluk, ale taky si obča...
,,Kampak, pane Carev." zaskřehotala paní, jestli se jí tak dá říkat, co hlídala kdo, kdy a kam jde.
,,Jdu se jen projít..." protočil jsem očima.
,,A proč takhle pozdě?" narazila si brýle na nos.
Oh, no víte, já a můj spolubydlící jsme spolu kreslily. Nikdy jsem se s nikým necítil jako s ním. V jeho blízkosti, jsem si připadal v bezpečí. Dokonce mi přijde, že mě přitahuje i vzhledem. Bohužel jsem idiot a nehodlám si to přiznat. Nehodlám si přiznat, že jsem prostě teplej!
,,To nechcete vědět." falešně jsem se usmál a vyšel ze dveří.
••••
Nevím proč, ale něco mi říká, že nešel za těma dvouma. Rozdýchával jsem celou mojí situaci, ve které jsem se nacházel. Ano, o mé orientaci už vím... dávno. Příjde mi to nepřirozené, možná proto jsem se v mých šestnácti letech uzavřel do sebe a plně se věnoval jen studiu, kreslení a knížkám. Ale nic s tím nenadělám. Poslední dobou se začínám brát takový, jaký jsem, ale ještě pořád si nemůžu zvyknout. Je hrozně zvláštní, že nebudu mít dítě a rodinu, kterou tvoří máma a táta.
Po vyčerpávajícím přemýšlení, jsem se rozhodl uvolnit. Vzal jsem si hrnek, který jsem si sebou přivezl, a šel si do společné kuchyňky udělat čaj. Do varné konvice jsem nalil vodu, dal jí vařit, sáček s čajem jsem vložil do hrníčku a čekal až se voda uvaří.
Konvice cinkla a čaj byl hotov.
Zavřel jsem za sebou dveře do kuchyňky a vyrazil po schodech zpátky nahoru. S rukou nataženou před sebou a vyplazeným jazykem, to jak jsem se soustředil, aby se čaj nerozlil, jsem dorazil do pokoje. Položil jsem hrnek na stůl a přisedl si. Neznám lepší pročišťení hlavy, než je kreslení. Vyndal jsem můj malý, kreslířský penál, vzal do ruky tužku a mohl jsem začít.
••••
Je mi zima, mohl jsem si vzít i bundu. Nevím, jestli budu schopný vrátit se zpátky na pokoj. Došel jsem až k parku. Vedla do něho kamená vstupní brána. Nebylo nic vidět. Pár metrů za mnou, osvětlovala ulici jen lampa, jejíž světlo stejně stálo za pendrek. V té tmě se mi do toho parku vůbec nechtělo. Přes den tam chodím rád, ale v noci se proměňuje na útočiště feťáků, bezďáků a podobnejch odpadů lidstva. Neříkám, že proti nim něco mám, ale obě dvě strany si za to čím jsou v podstatě můžou samy. Přišel jsem ještě o něco blíž. Přišlo mi, jako bych v té tmě něco nebo někoho viděl.
Ještě jeden krok.
Tak nic. Asi se mi to jen zdálo.
,,Baf!" vylítla na mě nějaká ženská, asi bezdomovkyně.
Zaječel jsem jak nejvíc to šlo a pádil pryč od toho parku. Za běhu jsem slyšel ještě smích tý potrhlí ženštiny.
Tak jo. Poznámka první, nikdy nechodit večer do parku...sám.
••••
Tak tohle je asi zatím to nejlepší co jsem kdy nakreslil. Ani netuším, jak mě to napadlo. Prostě jsem nechal tužku volně brouzdat po papíře a vznikla z toho tahle... věc? Vypadá to jako Marilyn Monroe, po zásahu bleskem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,No nic." povzdechl jsem si pro sebe. Uklidil jsem ten bordel co jsem po sobě zanechal, umyl jsem se a šel spát.
***
Slyšel jsem zvuk otvírajících se dveří. Asi přišel Martin.
,,Au, doprd*le...!" slyšel jsem tiché nadávání, když se Martin o něco bouchnul. Nejspíš nechtěl aby se to opakovalo, proto si na mobilu rozsvítil světlo.
,,Co to ten blázen zase kreslil?" šeptal si pro sebe, když oběvil na stole mojí kresbu.
Tak blázen?! Omlouvám se, pane Carev, že radší maluji než chlastám! Asi ty kresby začnu někam schovávat, jinak ho budu muset zab-
,,Kdo by řekl, že někdo jako je on, umí tak úchvatně kreslit." přerušil tok mých myšlenek Martinův hlas.
Ono se mu to líbí?!
,,Radši ztlumím tu baterku, abych nevzbudil, toho mýho talentovanýho blbečka." žvatlal si pro sebe dál, ale já všechny jeho slova slyšel.
Hřál mě u srdce pocit, že mě má Martin aspoň trochu rád. S hřejivým pocitem jsem usnul.
••••
,,Vstávat!" probudil mě hlas.
Překvapivě nebyl Karlův, ale Ondry.
,,Twl, co blbneš?! Vzbudíš ho!" obořil jsem se na něj.
,,Ale ho*no! Ten už je v tahu. Nežvatlej a vstávej ty exote! Jdeme snídat."
,,Co je dneska za den?'' protřel jsem si unavené oči.
,,Sobota." roztahoval záclony Ondřej. Co to ku*va dělá? Proč to ten exot roztahuje.
,,Oh, Martine! Tak tohle musíš vidět! Dobře třeťáci!" zatleskal.
Vyškrábal jsem se z postele. Na budově, co stála naproti intru se pišnil nápis:
,,Karel Kovář, buzna roku."
S otevřenou pusou jsem na ten nápis zíral. Dole, pod okny našeho intru stál Karel. Před ním stál ten emař, o kterém mi vyprávěl.
Musím za ním...
Hodil jsem na sebe mikinu, boty a vyběhl ven.
***
,,Nech ho na pokoji!" zařval jsem a všichni přihlížející strhly všechnu svoji pozornost, pouze a jen na mě.
,,Ah, další buznička do party!" zasmál se emouš. ,,Copak Martínku, bojíme se o naší buzničku?" řekl přeslazeným, dětským hlasem.
Zatl jsem ruce v pěst, připravený udělat z toho kreténa kůlničku na dříví...
