Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#45

,,Jsou tu všichni?" rozléhal se chodbou Kikinův hlas. Když se mu nedostalo odpovědi, jen protočil očima a začal nás jednoho po druhém počítat. Dnes je den odjezdu a už od brzkého rána tu všude vládne chaos. Hledají se ztracené lyže a snowboardy, (třeba ty naše, že ano) čepice a jeden spolužák dokonce postrádal kufr! Ale s klidným srdcem můžu říct, že se vše našlo. Od snowboardů až po kufry.

Celá naše třída spořádaně a celá vlezla do autobusu a čekalo se jen na Ondru, který si před cestou potřeboval odskočit. Ale trvalo mu to až podezřele dlouho. Když se konečně objevil ve dveřích autobusu, všichni přestali nadávat a jen co dosedl na místo, autobus se rozjel. Bylo mi špatně, hned jak jsme se rozjeli. Otráveně jsem zaskučel, dal si do uší sluchátka a jako minulou cestu, zabořil hlavu do Martinova ramena. Jeho ruka se hned zabořila do mých vlasů a začala je jemně hladit. A já po chvilce usnul.

***

,,Martine, jak to teď teda uděláme? Dáme si věci na intr a-"

,,Dáme si věci na intr, počkáme na Ondru, vyrazíme do nemocnice a po cestě se chce Ondra ještě někde stavit."

,,Dobře... Hele, myslíš, že nás tam už pustí?" sklopil jsem pohled ke špičkám svých bot. Přišlo mi, jako bych tam neměl co dělat. Nikdy jsme se spolu nijak extra nebavili,  ale na druhou stranu... Martinovi přátelé jsou i mými, tak-

,,Chrosťo!" vytrhne mě z přemýšlení Martinův hlas. ,,Jdeš?"

,,Jo, jasně! Zamyslel jsem se. Promiň." věnuji mu jeden pochmurný úsměv a vyrazím za ním. Po cestě na intr potkáváme Kikina s Rickem, jak si každý za sebe vesele táhnou svoje kufry a o něčem horlivě diskutují. Nevím, jestli to není jen fáma, ale slyšel jsem, že by se Rick měl stěhovat. Ale ne do jiného pokoje, nýbrž do Kryštofova bytu, hned naproti škole. Aspoň nebude muset platit za ubytování. Jen nevím, jak to chce vysvětlovat rodičům, že už mu nemusejí posílat peníze. Moje máma by hned začala plašit, že mě vyhodili a že žiju jako bezdomovec, úplně to vidím! Moje domněnka se potvrdila, když jsme já a Martin vešli do hlavních dveří a Rick, místo toho, aby šel s námi, společně s Kikinem zabočil za roh. Hm, měl jsem to tušit už od začátku.

***

,,Dobrý den." vešli jsme do nemocnice a pozdravili paní, co seděla za pultem a vražedně se rozhlížela po vstupní hale. Dělila nás od ní jen tlustá čára, s názvem DISKRÉTNÍ ZÓNA. Všichni tři jsme se postavili k recepci, ale to byl nejspíš problém. Paní ani nepozdravila a už měla plnou hubu keců. ,,Hele, nelezte mi za tu čáru všichni! U recepce nestrpím tolik lidí! Nechte tady jednoho a ostatní pryč!" pištěla a já jsem radši okamžitě odešel pár kroků dozadu. S touhle ženskou se do křížku dostat nechce asi nikdo. Za mnou vylezl i Martin, takže to bylo na Ondrovi. Po snad nekonečné hádce s tou ženskou, z ní Ondra dostal číslo Lukášova pokoje, ale už se mu nepodařilo zjistit, na jakém oddělení přesně se ten pokoj nachází. Takže po dlouhém bloudění a vyptávání se jak sestřiček, tak těhotných maminek, jsme pokoj našli. Samozřejmě šel jako první Ondra. Měl nervy v kýblu, bylo to na něm poznat. Povzbudivě jsem se na něj usmál a on se tak odhodlal otevřít dveře. ,,Myslíš, že bude v pohodě?" zašeptal jsem směrem k Martinovi. ,,Netuším." zašeptal zpět a tupě zíral do bílých dveří před sebou.

,,Lukáši?"  zašeptal chlapec, který právě vešel do pokoje. Bál se, aby ho nevzbudil nebo nevylekal. On však nespal, jen ležel, a když spatřil trochu nazrzlou hlavu, zdálo se Ondrovi, jakoby se usmál. ,,A-ahoj, Onďo." zasýpal, ale kvůli límci okolo krku mu nebylo moc rozumět. ,,Máš se?" zeptal se s nadějí v hlase, ale vzápětí mu došlo, že to asi nebyla nejvhodnější otázka. ,,Mám nohu v sádře, pohmožděnou ruku a nemůžu hýbat s hlavou. Co myslíš?" neřekl to nijak podrážděně. Spíš se tomu oba zasmáli. Ondra se konečně trochu osmělil  a sedl si na kraj Lukášovi postele. ,,Hele, nevim, jestli to neni trochu blbý, ale... přines sem ti  nějaký... jako sladký věci , tak kdybys měl chuť, tak-"

,,Děkuji, Ondro." zastavil ho a usmál se. Věděl, že na tyhle proslovy jeho kamarád moc není, tak to radši utnul. ,,A co lyžák? Všechno v pohodě?" těšil se, jak se dozví něco nového, než jen to, že se jeho stav zlepšuje či zhoršuje. Poslední dny totiž neslyšel nic jiného. Ale když se podíval na jeho kamaráda, viděl, že se mu v očích zaleskly slzy. ,,Bylo to na hovno..." vydral ze sebe větu spolu se vzlykem. ,,B-báli jsme se o tebe. Nemohl jsem spát, pořád jsem jen myslel-" další hlasitý vzlyk otřásl celým jeho tělem. ,,Mys-lel jsem na to, jak ti asi je. A j-jestli mi tady třeba neum-"  nebyl ani schopen, vyslovit to slovo, které ho mohlo nadobro o nejlepšího kamaráda připravit. ,,Ondro, jsem v pohodě. Zanedlouho by mě měli pustit domů. Pojď sem,"  snažil se roztáhnout náruč, ale vzhledem k obvázané ruce to moc nešlo. Ondra se schoulel v jeho náruči a nechal se zdravou rukou hladit po zádech. Tak moc mu Lukáš chyběl! Ani nevíte, kolik tíhy z něj spadlo, když viděl, že je Luky tak nějak v pohodě. ,,Ondro, ty moc dobře víš, že já tě tu budu otravovat, dokud nechcípneš."

,,A co když ty chcípneš první?"

,,Tak ti budu chodit za prdelí jako duch."

,,Ale duchové nechodí."

,,Tak budu levitovat, ty puntíčkáři jeden."  zasmál se a plácl zdravou rukou Ondru po ksichtě. Ten jen zakňučel a přes ruku ho praštil.

,,Fajn, fajn." smál se a slzy byly pryč. ,,Ale nejsem jediný, kdo se na tebe přišel podívat."

Seděl jsem a stejně jako Martin, něco dělal na mobilu. Já jsem si tedy četl, ale co dělal Martin to netuším. Najednou nás vyrušil něčí hlas, konkrétně Ondrův, který nás vybízel, ať jdeme dál.

••••

Teď nastává hodina pravdy... Ne, nejspíš to moc dramatizuji, ale jsem celkem nervózní. Bojím se, v jakém stavu Lukáše uvidím. Ale myslím, že by to nemělo být tak hrozné, přece jenom, padat z lanovky už jsem ho viděl. A potom co dopadl taky. Jako první, s Karlem za zády, překročím práh nemocničního pokoje. No, řekněme, že Lukáš nevypadal jako někdo, kdo by byl zraněný. Smál se od ucha k uchu, vypadal víc, než spokojeně. ,,Ahoj." pozdravil a mávl na nás rukou, kterou neměl omotanou obvazem. ,,No nazdar." bylo jediné, co jsem ze sebe dokázal dostat. ,,Jak ti je?" vylezlo ze mě po chvíli, co jsem na něj jen civěl. 

,,No, bylo mi líp." pousmál se. Pak znovu bylo chvíli ticho. Chtěl jsem něco říct, ale jako bych úplně zapomněl mluvit. Proč něco neřekne Karel?! Obvykle furt něco žvaní a teď?! Když by se mi hodilo, aby plácl klidně i tu největší hovadinu, co ho napadne?! ,,Martine..." roztáhl ruku. ,,Přestaň. Kájovi to určitě vadit nebude." mrkl na Káju, ten mu mrknutí oplatil a zdvyhl jeden palec. Když jsem tohle gesto zaregistroval, doslova jsem vpadnul Lukášovi do náruče. 

,,Chyběl jsi nám."

,,Vy mě taky, kluci."

Tak, oficiálně poslední kapitola :( Ale počkejte si ještě na epilog, protože ten je vcelku důležitý ;) Každopádně já doufám, že se Vám kapitola líbila a u další Bye! :)