Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#15

Procházel jsem chodbou přeplněnou studenty. V ruce jsem pevně svíral všechny potřebné sešity a učebnice, snažíc se nic nepustit. Potřeboval jsem se rychle dostat do učebny. Nejen proto, že tam bude Martin, ale i proto, že za poslední týden není v prostorách této školy bezpečno... aspoň pro mě ne.

Za sebou jsem uslyšel kroky. Učebna se nachází v suterénu školy a jelikož se tu hodně drží vlhkost, některé lampy blikají nebo ještě líp vůbec nefungují, protože jim vlhkost dodělala baterky. Taky musím zmínit to, že vlhkost  mému astmatu  zrovna dvakrát nepřidává... Takže to suterénu dodávalo ještě děsivější atmosféru než normálně.

,,Hej!" zachraptěl skoro za mnou něčí hlas. Srdce se mi rozbušilo ještě víc a v krku se mi začínal tvořit obrovský knedlík. Zrychlil jsem krok.

,,Si hluchej?!" zeptal se už trochu podrážděněji hlas a já hned poznal komu patří. Kroky se proměnily v dupot a má záda se setkala se studenou, vlhkou, popraskanou zdí. Všechny pečlivě obalené učebnice se rozsypali a mě se při pohledu na Rickovu pantofly, která se zabořila do jedné z učebnic, stáhl žaludek.

,,Odpověz! Si hluchej, že neslyšíš, že na tebe volám!" chytl mě za ramena ještě pevněji a přitiskl víc ke stěně. Myslel jsem, že víc to nejde...

,,N-ne... jenom se nejmenuji hej..."

V jedné vteřině se mi tvář zbarvila do červena.

,,Doma tě neučili, že nemáš být drzý!"

Nechtěl jsem, ale jedna neposedná slza se prodrala skrz pevnou přehradu a stekla mi po tváři.

,,Oh, tak ono nám to brečí!" řekl dětsky,  přeslazeně.

Zaťal ruku v pěst...

Natahoval se k ráně...

Probudil jsem se celý udýchaný. Vedle mě si spokojeně chrupkal Martin, ale jakmile zaregistroval můj pohyb, byl tu ránu vzhůru. Srdce mi tlouklo jako o závod. Co když se něco podobného vážně stane?

,,Kájo? Seš v poho?" staral se Martin a jednou rukou mě výskal ve vlasech.

,,J-jo..." vydechl jsem prudce.

,,Noční můra?" přes tmu jsem viděl, že se smutně usmál. Jen jsem přikývl.

,,Ale, to bude dobrý... byl to jenom sen." konejšivě si mě přitáhl do náruče. Lehce jsem se zasmál. Jeho ochranářský komplex se znovu dostavil. Jako tenkrát, když mě rozvazoval od topení, nebo když Rick načmáral tu kravinu na zeď jednoho domu.

,,Něco k smíchu?" jemně se pousmál.

,,Já jenom, že jsi takový můj Harry Potter..." znovu jsem se zasmál.

,,What? Proč zrovna Harry?"

,,Protože máš taky takový hrdinský komplex..."

,,Hrdinský komplex? Ok, beru na vědomý. Můžu se ho zbavit, jestli chceš."

,,Neřekl jsem, že mi to vadí." natiskl jsem se víc na jeho hruď. Stejně je to absurdní. Kdyby jste mi na začátku roku řekli, že budu chodit s Martinem Carevem, asi bych se vám vysmál do tváře... a teď? Neměnil bych.

Ale i přes to, že se Martin snaží, nemám k němu takovou důvěru. Přece jenom, nemůžete změnit svojí orientaci ze dne na den a mám dojem, že u Martina to tak bylo. Takže si nejsem stoprocentně jistý, jestli nám tenhle vztah vydrží. Rozhodně není na takové úrovni, abych mě a Martina viděl někde v rodiném domku s patnácterčaty. To opravdu ne.

Donutil jsem se tyhle myšlenky nechat plavat, zamknout je do složky ,,nevyřešené" a užít si okamžik v Martinově objetí.

,,Kolik je hodin?" nedalo mi to a musel jsem se zeptat. Martin se odemně neochotně odtáhl a rozsvítil telefon na nočním stolku. Asi byl moc líný mluvit, protože ke mě ruku jen natáhl a displejem mi zasvítil do ksichtu. Svůj zrak jsem přesunul z mobilu na něj s ironickým pohledem.

,,Co je?" zvedl jedno obočí.

,,Ze skvrn se dá vyčíst čas?" zeptal jsem se a zkřížil ruce na prsou. Martin na mě jen dál nechápavě zíral. Protočil jsem očima. ,,Nemám brýle! Vidím jen rozmázlou skrvnu!"

,,Ah, Promiň. Nedošlo mi to." zazubil se ,,Je půl třetí... má ještě smysl spát?"

,,Cože?!" vykulil jsem oči.

,,Říkal jsem, jestli má ještě smysl-"

,,Jo, jo to jsem slyšel," zastavil jsem ho. ,,Ale překvapuje mě, že se mě ptáš, jestli půjdu ještě spát!"

,,No a.... půjdeš?"

,,Samozřejmě, že ano!" praštil jsem sebou do peřin a snažil se nerozesmát. Někdy mě Martinova nevědomost až udivuje.

,,Fajn..." zamručel a zavrtal se do peřin vedle mě. Otočil jsem se a naklonil se nad Martina.

,,Martine..." šeptl jsem.

,,Hm?"

,,Víš, že tě asi fakt miluju?"

Jedním nepatrným pohybem vyplnil prostor mezi našimi obličeji.

,,Já sebe taky," zaksichtil se ,,ale tebe asi víc." dodal.

Na tváři se mi rozhostil široký úsměv a já vypadal jako hodně šťastná želva. Praštil jsem sebou zpátky na polštář a ještě na chvíli usnul.

***

,,Jdu na záchod. Počkáš na mě nebo jdeš napřed?" zeptal se Marťas, když jsme po boku toho druhého vycházeli ze třídy.

,,Půjdu na před. Nevadí?"

,,Kdyby mi to vadilo, nedávám ti na výběr." uchechtl se a vykročil směr záchody.

Já zatím po schodech scházel do suterénu k počítačové učebně. Nemám suterén rád. Drží se tu vlhko, připadám si  jako v Autlastu. Zrovna jsem chtěl zatočit za roh, když v tom jsem uslyšel kroky a hrubě vyřčený citoslovec:

,,Hej!"