Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#32

,,Martin-ne!" zařval a dosáhl vrcholu.

Prudce oddechoval a snažil se popadnout dech. Utřel jsem ze sebe zbytky toho, co Kája nadělal a lehl si vedle něj.

,,T-to bylo..." snažil se mluvit mezi výdechy. Natočil jsem hlavu směrem k němu, čekajíc co z něho vypadne. ,,Fantastický." vydechl přebytečný vzduch v plicích a přikryl se do půli těla peřinou.

,,Fajn, tak doufám, že mi to někdy oplatíš." mrknu na něj a políbím jeho rty. Natáhnu ruku přes jeho ramena a on se mi schoulí do náruče. Mám takový dojem, že jsme i takhle usnuli, ale tak co? Zítra je víkend a jsou... Vánoce.

***

,,Tak jak to tedy je? Zůstaneš tu nebo jak?"  flustrovaně si prohrábnu vlasy.

,,Já nevím, Martine. Čeká na mě rodina. Musím tam jet, i kdyby se mi sebevíc nechtělo."

,,Jasně, já to chápu. Jen si jeď. Já tu.. Počkám." vážně jsem se snažil zakrýt fakt, že mě to ranilo. Mírně nakrčené čelo a rozpačitá gesta všechno prozradily.

,,Martine promiň, já-" vydechl přebytečný vzduch. ,,Nevím co mám dělat." zahleděl se do bílé zdi před náma.
,,Vlastně vím." po chvíli přemýšlení se narovnal a na tváři mu hrál lyšácký úsměv. ,,Pojedeš se mnou. Prostě tě představím rodičům, babičkám a sestřenicím jako mého přítele. A ať se s tím vyrovnají jak chtějí." odhodlaně se postavil, vytáhl můj kufr z pod postele a začal do něj házet všechny moje věci.

,,Karle! Prosím tebe uklidni se! Jak si to jako představuješ? Že tam nakráčím jako princezna a oni mě přijmou, mě, cizího člověka, jako člena rodiny? To asi těžko. Tak si prosím sundej ty růžové brýle a začni myslet racionálně." promnul jsem si kořen nosu.

,,Copak ty nejsi princezna?" sedl si vedle mě do měkké matrace. Smutně jsem se usmál a položil hlavu do jeho klína. Začal mi všemožně přehazovat vlasy, dostal jsem i pusu na čelo. ,,Občas bych si přál, aby bylo všechno tak jednoduché jako v knížkách."

***

,,Připraven?" položil mi dlaň na koleno, když jsme seděli v autě, zaparkovaném před domem Karlových rodičů.

,,Tak nějak?" Sám jsem si nebyl jistý.

,,Zvládneš to." dostal jsem povzbudivou pusu na tvář. ,,My to zvládneme." krátce stisknu jeho ruku a s povzdechem otevřu dveře a vylézám. Ovane mě studený vítr a sněhové vločky se mi okamžitě začnou zamotávat do vlasů a bránit mi ve výhledu. Kufr radši nechávám v autě, pro případ, že by se něco zvrtlo a já musel spát v něm. Ruku v ruce s Kájou dojdeme po asfaltové cestě, až před dům. Tam Kája zvoní na zvonek a hned se ozývá: ,,Jájínku? Jsi to ty?"
Hlas mě překvapuje, protože určitě není dospělé osoby. ,,Ano, jsem to já. Pojď mi prosím otevřít, Eliško."

Zanedlouho už slyšíme zpoza dveří dusot nohou a štrachání klíče v zámku. ,,Ahoj, Jájín-" malá blonďatá holčička se zarazí a vyjeveně na mě kouká.

,,Ahoj." jen ji tak nejistě pozdravím, aby se neřeklo.

,,Eliško," klekne si k ní, aby jí mohl zpříma koukat do očí. ,,Tohle je Martin. Martine, tohle je Eliška, moje sestřenice." chvíli na mě tak nedůvěřivě kouká, ale pak chápavě přikývne.

,,Ahoj, Martine. Pojďte dál, je mi tu zima." poodstoupí odedveří a ve snaze se zahřát dvakrát na místě poskočí.

,,A kolik ti je, Eliško?" snažím se si sundat jednu botu s pokusem udělat dobrý dojem a trochu se seznámit. Neodpovídá, jen se jí zbarví tváře do červena a ukáže mi dlaň, naznačujíc tak číslo pět. ,,Páni, tak to už jsi celkem velká." usměji se na ní a v zorném poli vidím Káju, co se na mě usmívá od ucha k uchu. Zatím to vypadá dobře.

,,Eliško, mohla by jsi jít nahoru? My tam zachvíli přijdeme." usměje se i na ni a mě možná na chvíli zachvátí žárlivost, ale zaženu ji rychle do kouta, protože ta sem teď vůbec nepatří. ,,Jde ti to skvěle, Martine." políbí mě a já už automaticky prohlubuji polibek tím, že ho chytám dlaněmi za zátylek. Je to skoro... Jakoby to byl náš poslední polibek v životě.

Po dřevěných schodech stoupáme nahoru, do druhého patra prostorného domu. Kája mi ještě cestou vysvětloval, že v dolním patře občas přebývají babička a děda, ale moc se tam nechodí. Je tam zima, proto jsou všichni vždycky radši nahoře. Tam bydlí jeho rodiče. 
Otevřel napůl prosklené dveře a do potemnělé chodby zavolal své rodiče. Když nikdo neodpovídal, rozešli jsme se chodbou dál, do kuchyně. Tam stála paní s rovně zastřiženými, kratšími vlasy a pobrukovala si melodii nějaké píšničky. ,,Ahoj, mami." pozdravil a šel ženu obejmout.

,,Kristovirány, ahoj zlatíčko! Já si tě nevšimla!" dala mu pusu na čelo a pak si všimla mě. Její obličej se ze šťastného změnil na nechápaví a pak tázavě pohlédla na Káju.

,,Mami..." sklopil pohled k zemi. ,,Máš tu někde tátu?"

,,A-ano.. Jen.. Musím ho zavolat. Dej mi chvilinku." odběhla pryč a po chvíli se vrátila i s postarším mužem. Když pohledy obou z rodičů propalovali mojí maličkost očima a čekali co z Káji vypadne, připadal jsem si jako někdo, kdo udělal něco hrozně špatného. Je snad špatné se zamilovat?

,,Takže," odkašlal si a pohledem těkl ke mě. Pochopil jsem, že mám jít blíž. ,,Tohle je Martin." pohladí mě rukou po rameni. ,,A je to můj přítel." už pevnějším hlasem promluvil a stiskl mojí ruku.

,,J-já jsem asi špatně rozuměl..." když promluvil jeho otec, stiskl jsem mu ruku zase já. Ten tón hlasu se mi ani malinko nezamlouval. 

,,J-je to můj přítel, tati." na sucho polkl.

,,No..." začala jeho mamka. ,,Myslím, že jsme já i tatínek čekali, že jednou přivedeš domů nějakou holčinu-"

,,Však ten blonďák od ní nemá daleko." procedil skrz zuby jeho táta.

,,Honzo!" okřikla ho. ,,Uvědom si, že stojí před tebou." pohoršeně mlaskla. Mě to nevadí, chápu jeho podráždění. Oba dva by určitě radši viděli svého syna vedle blondýnky, než odbarveného blondýna. ,,Prostě ti chci říct, a myslím, že mluvím za nás oba, že ano Honzo?" otočila se na něj a skoro plešatý muž jen zamručel. ,,Že tě respektujeme. A přejeme vám to. Sice si budu muset zvyknout, ale... Prostě pojďte ke mě děti!" roztáhla náruč a Kája do ní s radostí a úlevou padl. Slzy štěstí se rozutekli Kájovi po tvářích a já byl tak moc šťastný, že to dopadlo, tak jak to dopadlo.

,,Teto? Ploč Jájínek blečí?" všiml jsem si přítomnosti toho malého stvoření. Aby nenarušila rodiné objetí, sehnul jsem se do úrovně jejích očí a pokusil se jí to vysvětlit.

,,Stává se ti, že brečíš, když jsi smutná nebo tě něco bolí?" přikývla. ,,Tak Jáju," když jsem to řekl, tak to znělo zvláštně. Myslím, že jsem mu takhle nikdy neřekl. ,,Nic nebolí, ani není smutný. Jen je šťastný."

,,Tomu nelozumím... Ploč teda blečí?" na čele se jí vytvořila roztomilá vráska od zamyšlení.

,,Protože člověk tak uvolňuje emoce."

,,Nevím co to znamená, hlavně, že ho nic nebolí. Si půjdu zase hlát, jo?" zeptala se, já přikývl a odcupitala pryč. Narovnal jsem se a podíval se směrem ke Kájovi. Ten na mě se širokým úsměvem koukal a smál se jako blbeček. Dokonce už tam nebyly ani jeho rodiče.

,,Co je?"

,,Nic. Byl bys skvělý táta." přišel ke mě a obmotal mi ruce okolo krku.

,,Děkuji." políbil jsem ho na špičku nosu. ,,Jsem rád, že to dopadlo takhle... Přijatelně." zabořím hlavu do jeho vlasů.

,,Já taky..."

No, tak nová kapitola je tu! Doufám, že se líbila a jen tak btw. u mě na profilu dnes vyjde Larry Stylinson fanfikce, tak se určitě jukněte! ;) :D