Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#42

Jade se posadila vedle mě na jednu z židlí, co byly rozestavěné do kruhu, po celé místnosti, zatímco stoly se šouply do rohu. ,,Hi!" pozdravila a hodila si nohu přes nohu. ,,Ahoj." hlesl jsem a usmál se. ,,Vy teď budete hrát some... games?"

,,Yes, myslím, že jo."

,,Ah, chtěla bych taky!" nakrčila roztomile spodní ret. ,,But, musím helfnout v kuchyni." protočila očima a zastrčila si za ucho pramen vlasů, co se z culíku vykroutil. 

,,Oh, ok. Třeba..." snažil jsem se přijít, jak se řekne zrovna to slovo co potřebuji, ale absolutně mi vypadlo. ,,Jindy?"

,,Eh, what?" vytáhla jedno obočí a pobaveně na mě koukala. 

,,Uhm, another time?" pokoušel jsem se situaci zachránit.

,,Ah, yes! Ok, later! Bye!" odešla s pořád hrajícím úsměvem na rtech. Je fakt skvělá! Takhle pozitivního člověka jsem snad ještě neviděl. 

 Jeden z hlavních vedoucí se postavil doprostřed místnosti, utišil nás  a začal vysvětlovat večerní program, plus jsem se dozvěděl, že nás čeká malinká diskotéka a večerní lyžování. To bude paráda! Pak začal vysvětlovat pravidla nějaké hry a už když otevřel pusu, ta hra se mi nelíbila. Každému z nás nakreslil na ruku barevnou tečku. To bylo v pohodě a pochopil jsem. Ale pak začal nahlas vykřikovat barvy a ten dotyčný, co měl zakřičenou barvu na dlani, si musel přesednout o místo vedle. Podotýkám, že vedle něj rozhodně nebyla židle volná.  Takže, když se tohle hrálo už asi deset minut, vznikaly takové chumly, že na sobě sedělo třeba pět lidí. Já tedy patřil jen do tříčlenné skupinky, takže jsem dopadl dobře. To se ovšem nedalo říct o zbytku třídy. Chudák Lukáš byl právě v té desetičlenné skupině a seděl druhý odspoda. A Ondra, v chumlu se mnou, se rozesmál jako blbec, když viděl, že na vrcholu celého toho tiátru se chystá sednout Darina. Možná mi Lukyho bylo chvíli líto, ale Ondry smích byl tak nakažlivý, že když dosedla a všichni pod ní zaskuhraly, začal jsem se smát taky. Smích ustal, ale ne na dlouho, jelikož z prostředka řady se ozvala Pája, s výkřikem ,,Fuj!" se zvedla a shodila tak zbytek řady. ,,Vojtěchu, ty si vážně prase!" A odpochodovala si sednout k nám. ,,Co je?" zeptal se Ondra, co seděl na vrcholu naší skupinky. ,,Vojtěchovi se..." došla jí slova, tak jen posunkami naznačila co myslí. ,,No tamto!" rozhodila bezradně rukama.  ,,Aha!" vyprskl smíchy už poněkolikáté za tento večer.

,,No, já myslím, že už to stačilo." rozhodl Kryštof a jedním hlasitým písknutím všechny utišil. ,,Kdo chce, může tu klidně zůstat, ale ostatní na pokoje. Jestli někoho uvidím se courat po chatě, bude jí ráno desetkrát obíhat. Jo, a ti z vás, kteří zůstávají tady, žádnej bordel, rozumíme si? Nebo budete dělat to samé. Dobrou!" mávl rukou a všichni se rozešli. Jediný já, zamířil ke stolku s čaji. Nalil jsem do dvou kelímků a opatrně začal vycházet schody, které se s těmi kelímky zdáli nekonečné! Opravdu jsem nechtěl drhnout koberec. Naštěstí jsem nic nevylil, loktem si otevřel dveře do pokoje a našel Martina ve stejném stavu jako ho opustil. Akorát byl do peřiny víc zachumlaný. 

,,Martine?" pohladil jsem ho po odhaleném rameni. Žádné odezvy se mi nedostalo.  Sakra, toho to nějak vyčerpalo. Zajímalo mně, jak dlouho už asi spí. Položil jsem kelímky a naopak vzal  telefon z nočního stolku a rozsvítil ho. Na chatu jsme dorazily okolo čtvrté a je... COŽE?! Deset hodin?! Panebože, nezabil ho někdo?! ,,Šípková Růženko." zkusil jsem to znovu. To už se zavrtěl a protřel si ospalé oči. Je to dobrý, mrtvý není. ,,No, dobré ráno."

,,Čau," posadil se a vyjeveně zíral okolo sebe. Jakoby vůbec nevěděl, co se děje a kde se nachází. Působil přitom vážně rozkošně! ,,Kolik je hodin?"