Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#40

Ah, konečně na svahu. Probleskne mi hlavou myšlenka, když vidím nádherný obzor před sebou. Všude bílo, jen v dáli je vidět mlha, která se rozprostírá nad lesem a na bílém svahu se míjejí lyžaři v rozmanitých barvách bund. Čekáme na zbytek třídy (Ehm, Darina...), až se uráčí dobelhat k sjezdovce. Být tu sám, mám to sjeté už pětkrát. Zase si vyslechneme instruktorovi kecy a pak nás vypustí s tím, že máme být opatrní. Někteří zůstávají pod sjezdovkou, ale to jsou jen ti, kteří na lyžích v životě nestáli. Se snowboardem se zařadím do fronty na lanovku a ani se neobtěžuji čekat na Karla. Řekl, že na tom dlouho nestál, tak prý pojede nejdřív s instruktorem, aby se náhodou nezabil. Heh, myslím, že se ani nemusím zmiňovat o tom, kdo ten instruktor je. 

Lanovka je čtyř sedačková, takže nahoru vyjíždím s dalšími třemi cizími lidmi. Sedím úplně na kraji, takže se s nimi nemusím nijak bavit. Navíc mám pocit, že jsou to Němci. O něčem se bavily, ale absolutně jsem si nedokázal přeložit ani "Ň". Možná bych měl trochu víc máknout, bylo by fajn, kdybych Němčinu vytáhl aspoň na dvojku. 

Těsně před výstupem zvedneme ochranné zábradlí, pak seskočíme z lanovky a po malém kopečku sjedu k okraji sjezdovky. A myslel jsem, že omdlím, jelikož teď se svah zdál o něco prudší a nepůsobil na mně bezpečným dojmem. Každopádně moc času nemám, proto si připnu i druhou lyžáku ke snowboardu a pomalu se rozjíždím. Ze začátku hodně padám na zadek, ale postupem času se začínám rozjíždět a ke konci svahu už to jde samo. Druhou jízdu bych měl zvládnout v pohodě.  Znovu jdu čekat do fronty a znovu čekám asi dvacet minut, než se dostanu k lanovce. Ale tentokrát nejedu s neznámými lidmi. Právě naopak, až s moc známými. Spolu se mnou totiž nastoupily Rick a zrzavá hlava. Trochu se vyděsím, že sebou nemají Káju. Zrzavá hlava si nejspíš všimne mého zmateného pohledu a ačkoli jsem se na nic nezeptal, odpoví mi. 

,,Neboj, řekl, že na tebe počká dole." 

,,Kdo řekl, že se bojím?" odseknu a zapřu se víc do opěradla sedačky. 

,,Je to na tobě vidět." Přimotá se do rozhovoru i Rick a já začínám mít sto chutí, z lanovky vyskočit. Naštěstí je pak chvíli ticho. Ale ne na dlouho. ,,Vážně ti v tom pokoji tak vadím?"

,,Jo." Nestihne ta věta ani doznít a já už znám odpověď. 

,,Hele, nechte toho vy dva." Zabručí Kryštof. ,,Mám vás už po krk, tak buď se ignorujte , nebo se spolu bavte normálně."

,,Však mi se spolu bavíme úplně normálně!" Rozhodím rukama. ,,Až na to, že tenhle člověk do mě furt musí rejt!"

,,Tak seš blbej?! Já do tebe nereju!" Brání se Rick.

,,Ale jojo!"

,,Nene!"

,,Jo."

,,Ne!"

,,Jo!"

,,N-"

,,Tak dost už!" Zařve Kryštof a tak nás oba zarazí. Naštěstí už se nestihneme hádat dál, protože vystupujeme z lanovky a každý si sjíždí svah svou cestou. Rozjedu se v plné rychlosti dolů z kopce, v hlavě se mi promítají scénáře toho, jak Ricka přivazuji ke kolejím a v dálce je slyšet houkající vlak. V jedné sekundě se nechám představou unést natolik, že ztrácím kontrolu nad svým prknem, špatně se zavrtím a sletím ze snowboardu na zem. Pak ucítím ostrou bolest na temeni hlavy a vedle mně se s hlasitým křikem svalí další tělo. Oklepu se a vidím, že jsem srazil celkem sympatickou slečnu. Neváhám a pomůžu jí na nohy. Lyže se jí při pádu vyhodily z přeskáčů, stejně jako mě snowboard. Zeptám se, jestli je v pořádku, ale ona na mě kouká jak na boží zjevení. Co? Mám něco na ksichtě?