Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#27

••••

,,Slez ze mě!" zasmál jsem se a Martina shodil vedle mě na postel.

,,Takže už se nezlobíš?" s nadějí v očích ke mě otočil hlavu.

,,Možná.." zahihňám se a znovu mě začínají terorizovat Martinovi ruce v podobě lechtání. ,,Dob-bře! Nezlob-bím se!" sténám pod návalem smíchu a snažím se odstrčit jeho ruce do bezpečné vzdálenosti.

,,Cože? Já tě neslyším!" začne mě lechtat intenzivněji.

,,Nezlobím se! Pusť mě sakr-" jeho rty přeruší mé prosby a tím mě uvede do menšího šoku. Po chvíli povolím všechny svaly a začnu se poddávat. ,,No, to by stačilo." odtrhávám své rty od těch jeho. Posunu se po posteli dál do zadu a opřu se zády o studenou zeď. ,,Teď, chci něco vědět." zvážním výraz v obličeji, aby Martin pochopil, že sranda končí. Zřejmě ví o co jde, takže sklápí pohled do matrace a radši mlčí. ,,Takže.. kde jsi byl? Dneska v noci?"

,,Nemohl jsem spát."

,,Sakra, jak mi můžeš po dnešku ještě lhát!? Já nejsem blbec Martine, tak ho ze mě prosím nedělej!" vybuchl jsem. Vážně, to bylo samé; já se změním a přísahám, že už nebudu lhát. To vidím!

,,Fajn, promiň." omluví se a stále pozoruje zmuchlané prostěradlo.

,,A?! Ptal jsem se tě, kde jsi byl!" na jazyku se mi tvořilo tolik ostrých slov, ale krotil jsem se.

,,Proč tě to tak zajímá?!" odsekne.

,,Proč mě to zajímá? Protože jsem tvůj přítel! A protože ti nevěřím, že se procházíš při měsíčku!"

,,Když mi nevěříš, nemyslíš, že je něco špatně?" ztiší hlas.

Zaskočí mě. Čekal jsem cokoli, ale tohle ne.

,,Když mi musíš lhát, nebude něco špatně u nás obou?" uklidním mou vařící krev. ,,Možná.. možná, že by jsme si mohli dát na chvíli... pauzu." vmetl jsem mu do tváře větu, která ho nejspíš hodně vyvedla z míry. Jeho smaragdově zelené oči se zaleskly slzami

,,P-pauzu?" zastřel se mu hlas a oči mě začali pálit taky.

,,Martine.. bude to tak lepší. Budeme si moct všechno urovnat." chytám ho za ruku.

,,A co pak? Všechny tyhle pauzy... končí rozchodem.." dolní ret se mu rozklepal, jak zadržoval vzlyky.

,,Nemůžu ti slíbit, že u nás to nebude jinak." stiskl jsem ho pevněji, ale on se z mého stisku vymanil. ,,Ale zase neříkám, že to znamená rozchod." nátlak všech těch emocí se nedal snést, utekla mi jedna malá slza.

,,Dobře... takže pauza. Fajn. Jestli dovolíš, potřebuju být chvíli sám." prudce se zvedl a hlasitě za sebou prásknul dveřmi. Tohle... mě jednou zničí. Proto jsem se v šestnácti uzavřel do sebe a řekl si, že nikdy nebudu mít žádný vztah. Abych si ušetřil tuhle štiplavou, hrudník svírající bolest.

••••

Práskl jsem za sebou dveřmi. Pořádně hlasitě, abych ho ujistil, že mě to opravdu bolí! Přesně jsem věděl, kam mám namířeno. Lukáš a Ondra, určitě u sebe mají něco tvrdšího k pití.

Asi deset minut jsem stál u jejich dveří, bušíc na ně, ale nikdo neotvíral. Zoufale jsem do nich praštil a začal se plazit... nevím, někam jinam. Opírám se o ledově bílou zeď a nechám tělo se podél ní svézt až k zemi. Obličej jsem si zabořil do dlaní a tlumeně vzlykal. Lidi, radím vám.. nebuďte jako já. Nelžete, hlavně ne těm, které milujete, na kterých vám záleží.

,,Tak už víš, jak to bolí? Celkem drsný, že?" zvedl jsem hlavu vzhůru a podíval se na mého rušitele. Ah, ten mi tu chyběl. Neměl jsem sílu odpovídat, nebo přemýšlet nad tím, jak vlastně poznal, že jsme si dali pauzu, proto jsem jen zakýval hlavou. ,,Můžu ti... nějak pomoct? Sice mezi námi už nic není, a nikdy nebude, jak jsi řekl, ale kamarády bychom zůstat mohli, ne? A kamarádi si pomáhají. Navíc, vím jak to bolí a nelíbí se mi, že to trápí i tebe, takže-" radši jsem ho objal, protože tahle řeč by byla na dlouho.

,,Promiň mi to, Ricku. Já se choval jako idiot. Teď už vím, že to bolí a výčitky svědomí mi rozhodně nechybí." mojí řeč jsem zakončil vzlyknutím a zdroj tepla z protější osoby zesílil, když si mě přitiskla blíž.

,,Chceš třeba přespat u mě? Asi bude těžké se tam vrátit.. myslím." trochu nedůvěřivě jsem se na něj podíval. ,,Neboj, nic zkoušet nebudu." zasmál se a prohrábl mi vlasy. ,,Tak co? Budeš?"

,,J-jestli bych moh-mohl..."

,,Nabízel bych ti to snad, kdyby ne?" znovu se usmál a pomohl mi na nohy. ,,Tak pojď." položil mi jednu ruku okolo pasu a mojí si položil okolo ramen.

***

,,Chceš půjčit něco na spaní?" opatrně se zeptal a sedl si vedle mě, na gauč.

,,Prosím..." kuňknu a popotáhnu.

,,Fajn." došel ke skříni a vytáhl černé teplákové kraťasy a triko, světle modré. Celkem mě to překvapilo, protože od té doby jsem ho neviděl chodit v žádné jiné barvě, než černé. ,,Tu máš. Koupelna je támhle a ještě, nemáš hlad? Nebo nechceš něco k pití?"

,,Jsi hodný, že se tak staráš, ale na jídlo nemám ani pomyšlení. Možná jen.. mohl by jsi mi nalít vodu, čistou, prosím?"

,,Není problém." ukázal jeho bílé zuby v širokém úsměvu a zmizel za rohem.

Vlastně jsem teď celkem šťastný, že ho tu mám. Kdyby tu teď nebyl, byl bych seděl na chodbě a vyléval si oči do dlaní...

***

,,Můžu zhasnout?" ptá se a čekajíc na mojí kladnou odpověď sahá po vypínači.

,,Hm.." zamručím a schovám hlavu do polštáře. ,,A kde budeš spát ty?" je mi divné, že ležím v jeho posteli, proto se ptám.

,,Jo. Budu." zhasne.

,,Ne, počkej!" kníknu.

,,Copak?" už trochu podrážděně znovu světlo rozsvítí. Podrážděnost mu z tváře mizí ve chvíli, kdy se ho ptám, jestli by nechtěl spát tady. Jeho odpověď je kladná, zhasíná a lehá si vedle mě. Chvíli si přijdu trapně, ale pak se tak nějak uvolním a přitisknu se blíž.

,,Děkuji." zašeptám skoro neslyšně.

,,A za co prosím tebe?" v jeho hlasu je slyšet pobavení.

,,Kdyby jsi nepřišel.. nevím co bych dělal." vzlyknu, ale nechci aby mě slyšel, proto zarývám hlavu víc do polštáře.

,,Ne, Martine. To je maličkost. Hlavně prosím, už nebreč. Dělej si co chceš, ale nebreč!" schová mojí hlavu do jeho hrudi a nechá mě se vybrečet. V jeho objetí usínám, vyčerpáním z dneška, ale v hlavě mám pořád ty modré oči a větu, která mi dnes vydrala slzy do očí. Několikrát...