Je spousta lidí, kteří nepodporují lásku stejného pohlaví. Tito dva kluci o sobě absolutně nic nevěděli, ale celý jejich život se převrátil vzhůru nohama jen jak otevřeli dveře od pokoje na intru.
Karel Kovář- slušně vychovaný kluk, ale taky si obča...
Ač můj ksicht zdobil k*kot nakreslený lihovou fixou, nechtěl jsem na sobě dát znát nervozitu nebo stud. Vyhrál by a to já nechci. Co ho zkusit trochu poškádlit? Vyhrabal jsem tužku a načmáral odpověď. Samozřejmě na jiný papír, ty informace budu potřebovat. Odpověď jsem zmuchlal a když se učitel nedíval, hodil jsem to po Karlovi. A trefil jsem se do hlavy!
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pak už jsem jen pozoroval jeho reakci. Chvíli na papírek vyjeveně koukal, pak se ale otočil a posměšně vypláznul jazyk. Já udělal to samé.
,,Tak, za pět minut nám zvoní, pomalu si zbalte a můžete jít. Nashledanou."
,,Nashledanou." odpovědělo nás několik najednou, třídou se rozlehl zvuk židlí a studenti se pustily do debaty o tom, co že to mám vlastně na ksichtě. Já s radostí, propalován pohledy ostatních, došel až ke Karlově lavici. Vůbec jsem nezaregistroval, že do třídy vkročil Rick. Vytrhl jsem mu papírek z ruky, ale on se po něm začal sápat. Vznikla z toho taková menší bitka, načež jsem omylem Kájovi strčil do pití a vylil mu ho přímo do klína.
,,Jéj, promiň. Já nechtěl." omluvil jsem se a ještě trochu pití mu tam chrstnul.
,,Ty jsi..! Nemožnej!" rozkřikl se a odběhl na pánské záchody. Já, s flaškou v ruce běžel jako lovecký pes za ním. Doběhl jsem ho a zatáhl do jedné z kabinek. Tam jsem si přivlastnil jeho rty a bylo mi jedno, jestli tu někdo je nebo není. Bylo ticho, takže bych si tipnul, že jsme sami.
,,Takže už si pamatuješ, že lhát se nemá?" začal jako první on. Naklonil jsem obličej víc k tomu jeho.
,,Nevím, ale rozhodně vím, že lít ti pití do klína je sranda.." usmál jsem se a špičku nosu otřel o tu jeho.
,,Jsi nepoučitelný." vzdychl, když jsem ho přitlačit víc ke zdi kabinky a rozkrokem se otřel o jeho stehno.
,,Ty taky nejsi bůhvíjaký andílek." můj předešlý pohyb jsem zopakoval, ale Kájův vzdych jsem ztlumil polibkem.
,,Nenecháme si to na pokoj?" rozechvělími palci na rukou mi přejel po dolním rtu.
,,Ne. Za toho Hitlerského kníra a teplákovku budeš pikat.." znovu jsem se dravě přisál na jeho rty a trochu, ale vážně jen trochu bolestivěji jsem skousl jeho spodní ret. Znovu vzdychl. Můj cíl byl jediný. Zvětšit jeho kamaráda natolik, aby byl vidět přes ty jeho černé úplé džíny. Podle toho co jsem citíl se mi to celkem dařilo. Přiznávám, i já už jsem stál v pozoru, ale nebylo to vidět, jelikož tepláky byly vytahané. Za to v těch džínách... musím udělat ještě něco.
Od jeho rtů jsem začal dělat mokrou cestičku až ke klíčním kostím. Potom jsem se vrátil a zkousl jemnou kůži pod krkem. A zabralo to! Teď už bylo všechno krásně vidět. Abych se ujistil, že mu to takhle vydrží dlouho, ještě jednou jsem se otřel mým rozkrokem o ten jeho a se slovy, že si ještě musím stihnout omýt ty hrůzy z obličeje jsem ho vytáhl ven z kabinky.
,,M-Martine. Já tě nenávid-au-ím!" zasténal, protože jeho erekce vzrostla až do bolestivých rozměrů. Bylo mi ho líto, ale tak co už? ,,A ještě to je vidět! T-ty jsi hroznej zmetek!"
,,A ty mokrý kalhoty to taky krásně doplňují." zasmál jsem se a otřel si teď už čistý obličej.
,,T-to mám jít teď ta-takhle do třídy?!"
,,Nic jiného ti nezbývá. Zvoní přesně za deset minut." podíval jsem se na display mobilu, který jsem měl v kapse.
,,Ne! Martine! Já tě nenávidím!"
,,Nápodobně!" zakřičel jsem na zpět a štrádoval si to zpátky do třídy. Kája cupital těsně za mnou a rukama se snažil skrýt mojí pomstu. Jakmile jsme byly před dveřma třídy, vystřelil jako raketa a utíkal si sednout do lavice, aby nikdo nic neviděl.
Deset minut uběhlo jako voda a do třídy se přiřítila další učitelka. ,,Dobrý den třído. Postavte se, ať se můžeme přivítat." všichni se zvedli až na Karla. ,,Kovář, proč pořád sedíte? Copak se u vás na škole nevstávalo, když začala hodina?"
,,N-no víte.." začal koktat a potit se. Je to bžunda ho takhle pozorovat, ale taková svině zase nejsem. Rozhodl jsem se mu malinko pomoct.
,,On má namožené nohy, paní učitelko. Včera jsme totiž na tělocviku běhaly a on se špatně rozcvičil."
,,Dobrá, tedy. Ale vás jsem se neptala, příště mi to Kovář může říct sám. Posaďte se." mávla rukou a všichni si dřepli.
Já se ještě v duchu chechtal tomu výrazu Karlose, když se ho učitelka ptala proč sedí. Rozhlížel jsem se po třídě a hledal někoho komu to třeba došlo a teď se taky směje. Místo toho jsem se setkal s černýma očima, které zvýrazňovali obrovské nevyspalé kruhy. Odrážel se v nich smutek, lítost a vztek. Nemůžu za to, že se zlobí. Mezi náma už nic není a nikdy nebude. Moje myšlenky jakoby odstranily černou barvu a já viděl kluka se světle modrýma očima, červenou ryflovou košilý a co bylo nejzvláštnější, v mých představách se ten kluk smál. Roztomile se uculoval a podával mi kousek přívěšku na klíče. Pořád koukajíc na Ricka jsem sáhnul po klíčence, která ležela na lavici a v momentě kdy jsem nahmatal studený kov, odtrhl jsem pohled a nevěřil svým očím. Ten přívěšek.. já jsem ho nesundal? Myslel jsem, že jsem ho zahodil.
,,Carev!" slyšel jsem jak někdo křičí mé jméno, ale nebyl jsem schopen vnímat. Zpátky do reality jsem se dostal až v momentu, kdy nasupená učitelka přišla až k mé lavici, sebrala z ní žákovskou a něco do ní zapsala. ,,Vidím, že jste asi přemýšlel nad učivem, tak si vás teď vyzkouším, jestli jste přemýšlel dost usilovně. Pojďte k tabuli."
Neochotně jsem se zvedl a začal odříkávat všechno, na co se mě ta fůrie zeptala.
