Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#34

Zadrhne se mi dech v plicích. Říct jí to, nebo to sdělit hromadně všem, tak jak to bylo v plánu?

Stojím, asi nedýchám, pusu otevřenou dokořán a vychází ze mě jen prapodivné zvuky, které nahrazují odpověď.

,,To se určitě brzy dozvíš." Martin vidí, že se nemám k odpovědi, tak odpovídá za mě.

,,A za jak dlouho je brzy?" namotá si pramínek vlasů na ukazováček a vycení na nás zuby.

,,Uvidíš." utnu celou tuhle konverzaci a odcházím zkontrolovat mrňata, popřípadě se zeptat mamky, jestli něco nepotřebuje. Martin jde jako ocásek za mnou, proto se otáčím s návrhem, že by si mohl chvíli sednout a třeba si kreslit.

,,Kreslit?!" nadzvedne horní ret v nechápavém výrazu. ,,Copak jsem děcko?"

,,No jistě!" poplácám ho po tváři. ,,Můj malý Martínek!" rozcuchám mu vlasy. Dřív mi tohle dělala babička. Škoda, že ona ani děda už s námi letos večeřet nebudou.

Domem se znovu rozezní zvuk zvonku.

To bude nejspíš zbytek rodiny, který se skládá ze strejdy Mirka, tety Markéty a jejich dvou ratolestí, z čehož jedna(ta mladší, Eliška) už byla tady. A té druhé... Tomu už se ani nedá říkat dítě. Jmenuje se Denis a je stejně starý jako já. Taky studuje, jestli se nemýlím, tak na konzervatoři. Se všemi se patřičně přivítám, zeptát se, jak jde život a zanedlouho už všichni sedíme u stolu, kde vzniká šum, protože nikomu -kromě rodičů, nedochází, kdo je Martin a co tu sakra dělá. Ještě má dorazit jeden host, ale až později.

,,Ehm," odkašlu si a všechny pohledy se stočí mým směrem. ,,Tak, nejdřív bych vás tu chtěl všechny přivítat." byl jsem nervózní a divil jsem se, že moje nohy zvládají udržet celou váhu mého těla, která se teď zdála být tunová. ,,Určitě vám všem vrtá hlavou, kdo že je ten blonďatý kluk co sedí hned vedle mě napravo?" Podívám se jeho směrem a on mi věnuje povzbudiví pohled. Postaví se a čeká, co se ze mě ještě vyleze. ,,Tohle je, rodino, můj Martin. Můj přítel Martin." Některé reakce byli jako vystřižené z filmu. Strejda Mirek se zakuckal a Niky spadla brada až po kotníky. ,,No to je..." vykoktala ze sebe teta Lucie. ,,No to je báječné, že ano, rodino?" nemotorně se vymotala ze svého místa od stolu a přišla ke mě, svírajíc mě do pevného objetí. Fajn. Tak Luci je v pohodě. Co ostatní?

,,Já to nechápu." kníkla Eliška, načež si vysloužila káravý pohled od Lucky.

,,Já jsem tedy trochu zaskočená." přiznala Markéta. ,,Ale láska je láska a tady je vidět... Že lásce neporučíš."

,,Jestli bych mohl něco říct." začal se zvedat Denis.

,,Ne nemohl." uzemnila ho Markéta.

,,Fajn, tak ne." zapadnul zpátky na svoje místo a dál radši situaci už jen pozoroval.

,,To je skvělý!" zvedla se Niky. ,,Konečně mám zase koho shipovat!"

Obočí mi vyletělo až k nebi. Koho že má zase co? Radši jsem to dál neřešil a čekal, až se vyjádří i strejda. Měl jsem z něho vždycky tak trochu nahnáno, ale teď mě obzvlášť děsil. ,,S-strejdo?" šeptl jsem a čekal, jestli nějak zareaguje.

,,No, tak abych pravdu řekl..." napil se průzračné vody ve skleničce a pokračoval. ,,Je mi to trochu proti srsti, ale tak, škoda pro další mladá děvčata."

,,Taky si myslím!" vložil se do toho i otec.
,,Honzo!" okřiknou ho sborově všechny ženy v místnosti.  

,,Ne! Ne... Podle mě má Honza pravdu." zastane se ho strejda.

,,Díky, Mirku. Vážně se tu občas cítím jak pátý kolo u vozu. Já už tu ani nemůžu říct svůj názor, krucinál!"

,,Honzo!" tentokráte piští jen moje matka. ,,Ty si na něco stěžuj!" 

A začnou se dohadovat. Posunkami naznačuji Martinovi a zbytku dětí, aby se potichu vytratily za mnou. Znovu se cítím jako malý. Taky jsme takhle zdrhávali od stolu a dělali kraviny. Nechali jsme se tam dospělé hádat, očividně už je moje orientace nezajímala a přešli na nové téma. Všichni jsme zalezli do mého a dočasně Martinova pokoje a tam se já zmoženě svalil na prostorné letiště. Vedle mě pak Denis, Martin, Nikča, Eliška a Lenička.

,,To je vopruz s těma dospělejma, že?" povzdechne si Nikola a založí si ruce za hlavu. 

,,Hm." zabručí zbytek dětského gangu a dál všichni nezaujatě koukají na strop.

,,Ale já to polád nechápu!" vyletí do sedu Eliška a založí si ruce na prsou.

,,A já taky ne!" přidá se i to druhé škvrně. ,,Co se vlastně řešilo?"

,,Ah, Denisi, nemáš chuť jim to vysvětlit? Já už to po druhé za den nedám." promnu si oči a opatlám si přitom brýle. Sundám je z nosu a očistím o látku košile. Přikývne a naznačí Martinovi, ať uhne, načež se Martin převalí, takže leží vedle mě a Denis klečí před letištěm, na kterém uraženě sedí dvě copaté holčičky a čekají vysvětlení.

,,Hej, Kájo!" šťouchne do mě Nikola. Zvednu hlavu, abych jí viděl do očí, stojí nademnou.

,,Co?"

,,Nemyslíš, že někdo zvonil?"

,,Co já vím..." pokrčím rameny a hlavu uvolním. ,,Jestli jo, tak šel otevřít někdo z dospělých."

,,No, to asi jo." hupsne zpátky do postele a dál už to neřeší. Nahmatám Martinovu ruku někde v éteru vedle mě, když ji nahmátnu slastně zavírám oči, ale nenechávám je zavřené dlouho, protože si na mě obkročmo sedají dvě drobounká tělíčka.

,,Jájo!" piští jednohlasně a já mám pocit, že je moje hlava v háji a ušní bubínky dali výpověď. ,,Už jste si dali pusu?" piští jedna. ,,A máte se rádi?" přidá se i druhá.

,,Holky!" umlčím je. ,,Odpovím vám, ale přestaňte pištět."

,,Plomiň." špitne Eliška.

,,Já se taky omlouvám." lehne si Lenča na můj hrudník, sedí před Eliškou, takže Eliška si lehá na Lenčiny záda.

,,Jo, v pořádku. Omluva se přijímá." natáhnu ruce a obě dvě pohladím po vlasech. ,,Tak na co jste se ptali?"

,,Dali jste si pusu?" vyhrkne Eliška. Upřímně se usměji a na chvíli sklouznu pohledem k Martinovi. Ten se culí jako blbeček a mě to donutí culit se taky. 

,,Hodněkrát." Čekám na jejich reakci, což jsou jen udivené výrazy.

,,Achjo!"

,,Copak Leni?" zkoumavě se na ni podívám. Opravdu mě zajímá, co z ní vypadne.

,,Já chci taky, aby mi dal někdo pusu!"

,,A já ti nestačím?" se smíchem zvednu jedno obočí.

,,No jo... Ale ty jsi Jája."

,,A od koho by jsi, prosím tě chtěla dostat pusu?"
Myslím, že na to má ještě dostatek času.

,,Lence se líbí Šimon! Ze školky!" prozradí Eliška a Lenka jí zakryje pusu, než stihne říct něco dalšího.

,,To se neřiká! Neměla jsi to nikomu říkat!" Dál má ruku na Eliščině puse, ale ta ji olízne a Lenka ruku znechuceně odtáhne a utře jí do mých kalhot.

,,Hej! Já to viděl!" začnu sebou vrtět. ,,Martine! Uhni odtamtud!" zasměji se a když je Martin v bezpečné vzdálenosti, převalím se na břicho a tak schodím ty dvě potvůrky vedle sebe na postel. Zrovna uprostřed lechtacího boje rozrazí dveře i poslední návštěvník.

,,Ahoj Kájo! Omlouvám se, že jedu později, ale-" zarazí se v polovině věty. ,,C-co? T-ty?!"

Tak, to je bohužel všechno :( :D já už bych víc nedala a Wattpad mě asi nemá rád a půlku té kapitoly mi smazal!  Takže jsem se hodinu prohrabávala historiemi revizí! :D Bože, proč? :D No nic, stejně to nikoho nezajímá :D tak u další kapitoly Ahoj ;)