Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#23

,,Ty zas*anej malej zm*de! Okamžitě nám vrať ty klíčky!" křičel Martin přes celou chodbu.

Od rána, tedy od doby co se dozvěděl, že já pro něj dárek mám a on pro mě nic (tady je vidět jak moc mu na mě záleží) je nepříčetnej. Má poznámku za dovolení si na učitele zvýšit hlas, seřval Páju, která se okolo mě zase motala, a ze všech věcí z kterých mohl, udělal boxovací pytel. A to včetně skříňky, kterou vyrval z pantů. Dnešek mi potvrdil, že jestli budu někdy v budoucnu s Martinem sdílet byt, nedejbože dům, všechno bude z plastu nebo polystyrénu. Nebudu riskovat, že mu rupne v bedně a porozbíjí všechny skleničky.

A teď se nachází tváří v tvář našemu uhlávnímu nepříteli, s cílem, který zahrnuje klíček na kovovém kroužku. Musím uznat, že na to šel tou nejlepší cestou. Takhle se nikam nedostaneme a ještě budeme mít problém.

,,Ah, Martínek. Tebe už jsem dlouho neviděl." zasmál se pohrdavě a přišel blíž. Teď hodně riskoval. Martin se sotva držel aby mu jednu neubalil.

,,Vrať mi ty klíče a nic se ti nestane." zaťal zuby. Já jenom načuhoval z poza jedné skříňky, (ne)připraven zasáhnout, kdyby se cokoli zvrtlo.

••••

Zuřil jsem. Vlastně zuřím už od rána. Mám dva dny na to, vybrat Kájovi dárek a já nevím! Absolutně netuším, co by si mohl přát. A do toho musím řešit tohodle kok*ta! 

,,A co by se mi mělo stát? Ublížil by jsi mi? Ah, to těžko!" rozhodil rukama a hodil hlavou do strany, což odhalilo jeho falešné černé oči. Sakra! Kdyby to nebyl takový zmetek a kdybych neměl Káju, tak bych ho klidně teď a tady znovu ohnu- zavrtěl jsem hlavou a vyhnal tuhle myšlenku.

,,Myslíš?!" dál jsem z něho nepouštěl oči. Měl pravdu. Momentálně teď bych na to asi neměl. Ale to on vědět nemusí.

,,Ne," přiblížil se a byl opravdu až moc blízko. ,,Já to vím.. To už dřív já ublížím  tobě!" zasmál se a moje břicho ucítilo palčivou bolest. Sykl jsem, měl jsem chuť brečet, ale ty klíčky musím dostat zpátky.

,,Martine!" slyšel jsem Kájův křik. Nechtěl jsem, aby sem lezl, tak jsem mu posunkami naznačil, že má zůstat tam, kde je.

Shodil jsem si tašku ze zad, aby mě neomezovala a i přes bolest jsem se napřímil.

,,Fajn. Když už mi teda nedáš klíčky, tak mi aspoň řekni, k čemu ti budou ty obrazy.." nebyla to otázka. Byl to příkaz. On jen káravě zamlaskal a u toho vztyčil ukazováček, kývajíc s ním ze strany na stranu.

,,Ale, ale.. Careva maminka neučila, že se nemá plést do záležitostí cizích lidí?"

,,Myslím, že se mě to taky týká, ne? Máš portréty na který jsem já, nemám-li pravdu?" zkusím to jinak.

,,Jestli máš takovou potřebu zjistit na co ty obrazy mám, tak přijď dnes večer přesně ve dvanáct. Myslím, že dobře víš, kde mám pokoj." zašeptal tak, abych to slyšel jen já. Koukal jsem na něj jako sůva a už už sem chtěl odejít, ale on mě zastavil. ,,A támhleten," těknul očima ke Kájovi.,,Se o tom nesmí dozvědět, rozumíme si?"

,,Nějak moc věříš, že přijdu, nemyslíš?"

,,Dnes již po druhé. Já to vím." chtěl mi vjet rukou do vlasů, ale já ji surově odstrčil. Když se vzdálil, přispěchal ke mě Kája.

,,Tak co? Co ti říkal? Máš ty klíče."

,,Ne. Říkal, že si to zítra ještě vyřídíme."

Uvědomujete si, že lžete Martine Careve, ikdyž jste tomu andělovi slíbil, že už nikdy nebudete?

,,Pojď, jdeme na pokoj. Potřebuji si aspoň na chvíli odpočinout." sebral jsem tašku, chytl jsem ho za bok a v téhle poloze jsme došli až na intr.

***

Kapky deště dopadaly na okno, venku šero a sem tam se ozval i hrom. Paprsky světla z pouliční lampy se i přes zatáhnuté žaluzie dostaly do pokoje a na zdi u mé postele tvořili pruhovaný čtverec. Nemohl jsem spát. Poslouchal jsem Kájovo pravidelné oddychování, chvíli jsem i přemýšlel, že ho vzbudím a přitulím se k němu, ale nechtělo se mi ho rušit z poklidného spánku.

Sáhl jsem na noční stolek s cílem nahmatat mobil a podívat se, kolik je a jak dlouho tu ještě budu ležet a nudit se, než půjdu do školy.

Co?! 11:45?! Myslel jsem, že jsou aspoň dvě!

A v tom mě napadla ta nejhorší věc, kterou bych se mohl zabavit. Nuda mě zžírala tak moc, že jsem se vážně donutil vstát z postele. Hodil jsem na sebe černé tepláky, popadl mobil, rozsvítil na něm svítilnu a vykradl se z pokoje.

Procházel jsem chodbou v tuto noční hodinu ještě celkem neklidného intru. Občas byl slyšet smích nebo nějaké rány, které určitě způsobovala polštářová bitva u nějakých studentek na pokoji. Chodidla mě studila, lino, které pokrývalo většinu chodeb bylo jako led.

Že já blb si nevzal aspoň ponožky...  

Celou dobu jsem se ani jednou v chůzi nezadrhnul. Byl jsem pevně rozhodnut, že chci zjistit, proč si Rick odnesl zrovna mé portréty a né třeba telefony nebo peníze. Nohy jsem zastavil až před pokojem šedesát devět. Šedesát devět... to si děláte prd*l. Posvítil jsem si baterkou na kovový štítek, ale ostré světlo se odrazilo zpátky a mě tak na chvíli oslepilo. Syknul jsem a začal si mnout oči.

Zrak se mi zachvíli vrátil, ale v momentě kdy jsem se podíval zpátky na dveře jsem chtěl zase oslepnout. Byly otevřené, stál v nich Rick. Černé tílko na něm trochu plandalo ale skvěle ho doplňovali karmínové boxerky. Na sucho jsem polkl.

K*rva, jemu to tak strašně sekne!

,,Věděl jsem, že přijdeš." řekl chraplavým hlasem a já šel do kolen.

,,Nemohl si. Silně jsem uvažoval o tom, že nikam nepůjdu." odpověděl jsem mu na zpět a snažil se na něj nezírat.

,,Tak pojď dál." kmitl hlavou dozadu, do temného pokoje.

Já vám asi zapoměl něco říct. Díky Rickovi jsem zjistil, že jsem gay.. byl to můj úplně první přítel...

Dneska kapitola s magickým číslem, protože 23.3. se narodilo stvoření co píše tuhle knížku. Já :D Doufám, že se kapitola líbila a u další ahoooj! :D :3