Mavy- Nitky osudu✔|PROBÍHÁ KOREKCE|

#24

Zašel někam do pokoje a mě -dnes už po druhé- oslepilo prudké světlo, které vytvořil obyčejný, napůl vyrvaný, lustr. Za chvíli si mé oči zvykli a zase mi připadalo, že osvětlení není dostatečné a v pokoji je poněkud šero.

,,Tak budeš tam jen takhle stát nebo půjdeš dál?" zachraptil odněkud z prostorů bytečku.

,,Hm.." nespokojeně jsem zamručel a překročil dřevěný práh. Sice byl jeho byt šerý, ale zařízené to tu měl hezky. Dokonce měl i gauč s malým konferečním stolkem, to mi třeba nemáme. Pochybuji, že to tu už bylo.

,,Seš si jistý, že sem můžeš jen tak přidávat nábytek?" přeměřil jsem si přísným pohledem gauč a pak jeho.

,,Nejsem, ale není to tak hrozné jako kdybych ho vyhazoval, ne?" odpověděl mi otázkou.

,,Hm.." prohrábl jsem si vlasy, protočil očima a tričko si stáhl o něco níž. Nevím, proč to dělám. Je to takový zlozvyk.

,,Nesnášel jsem, když si to dělal, pamatuješ?" opíral se o futra a ruce měl založené na hrudi. Ah, naráží na ten zlozvyk.

,,Jo. Pamatuji. Bohužel." poslední slovo jsem si spíš zamumlal pro sebe a znovu udělal ty tři návykové pohyby. ,,Řekneš mi teda to, proč tu jsem?"

,,Myslíš, proč jsem vzal ty portréty?" přišel blíž a sedl si na pohovku. Viděl, že se k tomu abych se posadil moc nemám, tak vzal mojí ruku, prudce za ní zatáhl a tak mě donutil se posadit.

,,Tak?" pobídl jsem ho, aby se konečně rozmluvil.

,,Víš," sednul si rovně, koukajíc mi do očí. ,,Když ti někdo chybí a ty s ním nemáš žádný kontakt, jak fyzický tak třeba ani elektronický, začne ti z toho trochu.. řekněme, že hrabat. Ale tak horký to zase není. Ty portréty jsem vzal.. říkejme tomu; pro svojí potřebu. No a taky jsem věděl, že to bude záminká pro to, si s tebou pokecat a nenásilným způsobem tě dostat sem." malinko rozhodil rukama a uculil se. Neviděl jsem ho se smát od doby co jsme se rozešli. A že to už nějaká doba bude.

,,Kdybys nebyl debil, mohli jsme se teď normálně bavit. A Jitka by teď mohla mít to co kvůli tobě nemá. A nikdy mít nejspíš už nebude."

,,Už se nejmenuje Jitka."

,,Ale pro mě to stále Jitka je. A bude. Napořád."

,,Ona to jméno přece taky nechtěla."

,,Ale v rodném listu je pořád jedno a to samé jméno..."

,,Myslím, že-" zarazil se v půlce věty. Žárovka začala nevysvětlitelně blikat, až zhasla úplně. Poté se ozvala obrovská rána a byt prosvítilo světlo blesku.

,,Ups. Vypadli pojistky." nemohl jsem si pomoct a jeho tónu hlasu se uchechtl. Ticho, které teď v pokoji nastalo doplňovali kapky narážející do venkovního parapetu. ,,Uhm, Martine?" přerušil ho. ,,Mohl bych.. ale jenom když mi slíbíš, že neutečeš.." zbytek nedořekl a já ucítil dva jemné roztřesené polštářky na těch mých. Byl to malý polibek, který přecházel ve větší, až jsme se nakonec přesunuli tak, že já ležel na gauči, on na mě a oddával jsem se jeho dotykům. Začal mi dělat cestičku z malých, motýlých polibků od rtů, přes krk až k výstřihu trička.

,,R-Ricku." vzdychl jsem, když se (ne)chtěně otřel kolenem o můj rozkrok.

,,M-Martine.. j-já tě potřebuj-u.." mluvil přerušovaně do polibků.

Najednou to nebyl ten panovačný Rick, který mě od začátku tohoto školního roku prudil a ničil mi život. Najednou to byl ten kluk ze základní školy, který mi nosil mentolová lízátka a kopretiny ze zahrádky jeho rodičů. Změnil se. Tak moc se změnil.

,,Ne.. Ricku, ne!" odtrhnul jsem se a přelezl na druhou stranu gauče, přitahujíc si kolena k bradě. Co jsem to zase udělal?! Jestli se tohle dozví Kája, asi ho vomejou a já si budu moct začít kopat hrob. ,,Tohle.. nefungovalo by to! Já mám Káju, on má mě a ty jsi se hrozně změnil a já jsem taky úplně jiný! Mě už neoklameš zamilovanýma psaníčkama, jsem skoro dospělí!"

,,Tak proč v tobě pořád vidím toho malého Martina, kterému tak chutnaly  mentolky?" snažil se skrýt zlomený hlas.

Flashback;

,,Můžu ti něco dát?" zeptal se černovlasý a vzal blonďatého za ruku.

,,No, nejspíš ano." zčervenal blonďatý a aby to jeho společník neviděl, sklopil pohled do země. Černovlasý vytáhl malou krabičku a v ní byla ta nejkrásnější věc, kterou kdy od koho plavovlasý dostal.

,,To abys věděl, že jsi mi ukradl kus mého srdce.. a já, jestli dovolíš bych si ukradl kousek toho tvého." z kapsi si vyndal druhou půlku srdcovitého přívěsku na klíče a spojil jí s tou, kterou právě dostal Martin.

,,Mohl bych ti taky něco dát?" nesměle se otázal blonďatý. Druhý chlapec přikývl a ten co měl oči zelené jako mech spojil jejich rty v jedno. A to byl první polibek Martina Careva. A on si myslel, že už nikdy nebude chtít líbat nikoho jiného.

,,Měl jsi mentolový bonbón, že?"

,,Jo.. vadí to?"

,,Ne.. miluji mentolky."

Konec flashbacku.

,,Nemůžeš ho vidět! Už není! Rozdupal si ho! Zničil si ho! Tak si teď nestěžuj!"

,,Pšt!" i v tom šeru jsem viděl, že si přiložil prst na ústa. ,,Nekřič tolik! Ty zdi jsou jako z papíru. Někdo by nás mohl slyšet."

,,Jen ať si slyší." zamrmlal jsem a obrátil oči v sloup.

,,Fajn," povzdechl si. ,,Nemá cenu tě tu držet. Dám.. ti ty obrazy a můžeš jít." zvedl se a já uslyšel šramot a štrachání. Za chvilku už předemnou stál, napřahujíc mým směrem ruku i s výkresy.

,,Díky. A ty klíče?"

,,Jo, ty jsou tady." ledabile mi je hodil do klína a svalil se na pohovku.

,,Tak já už teda půjdu. Měj se hezky a.. dobrou noc." zvedl jsem se a mířil si to ke dveřím.

,,Ma-rtine..." uslyšel jsem tichý vzlyk. Otočil jsem se za zvukem.

,,Ano?" hlesl jsem do tmy. Tiché kroky, doprovázející zadržované vzlyky. To bylo to jediné co jsem mohl slyšet a do očí se mi pomalu začaly drát slzy. Nesnáším, když někdo brečí.

,,Můžu tě naposledy obejmout?" nejistě kníkl. Nestačil jsem ani odpovědět a už jsem měl jeho ruce obmotané okolo krku. Rukou, kterou jsem nedržel obrazy jsem ho chytl za pás a přitáhl trochu blíž. Pak jsem si uvědomil, co to já blb zase dělám, ruku jsem stáhl a nechal ho tam stát. Ještě než jsem za sebou dveře zabouchl rozloučil jsem se tichým ,,Dobrou noc."

Utíkal jsem po chodbě zpátky do pokoje a potlačil nutkání se podívat do těch desek. Jestli se mi nechtělo spát, tak teď už se mi sakra spát chce. Potichu jsem ze sebe shodil tepláky, ale místo toho aby jsem se vrátil zpátky do postele jsem si zalezl za Káju a obmotal ruce kolem jeho pasu. Trochu se zavrtěl a pak rozespale kníkl.

,,Kde jsi byl?" ozval se vedle mě rozespalý chraplák.

A k*rva...

No, tak tu máme další kapitolu. Ale moc si nezvykejte. Teď budeme mít zase testy a já se bohužel musím učit :/ Tak aspoň doufám, že se kapitola líbila a jestli jste ještě neviděli Martinovo nové video, tak se běžte juknout ;) a třeba mi pak napište, jestli jste se v něm našli :D