D.A.N.G.E.R.O.U.S. | j.jk

12-díl

Další den

S naprostým zájmem a zvědavosti sledují vážné tváře všech, můj pohled spočíval hlavně na jedné osobě, se zamračeným pohledem hypnotizoval zem mezi tím co si s rukou pohrával s piercingem na rtů který si za těch pár dnů stihl dát, a který mu rozhodně přidával na vzhledu.

„V první řadě by se mělo přesvědčit že jsi zapomněla co se ti stalo, že si to prostě nepamatuješ, aby nedošlo k jistým problémům které nechceme." Ujmul se slova Namjoon dívajíc se tak do mých očích. A já byla zmatená, jak tohle chce udělat? Nebo snad mám lhát? Po tom všem co se mi stalo?

„Slíbila jsem že nikomu nic neřeknu, ale něco hold musím říct. Nemohu dělat přece to že si najednou na nic nevzpomínám ." Rozhodila jsem rukama, a povzdechla jsi.

„Je po tobě pátrání..musíš je přesvědčit že si opravdu na nic nevzpomínáš..například že tě někdo napadl a ty jsi byla po celý čas bezvědomí." Prohodil po dlouhém tichu TaeHyung který se celou tu dobu věnoval svému mobilu.

„Vždyť nemám ani škrábanec." Zamumlala jsem a stále nerozuměla tomu kam tím míří.

„V tom případě by jsi nějaký měla mít." Prohodil znovu s neutrálním pohledem, opravdu z něho jde strach, někdy mi přijde že je snad úplně v jiném světě.

„Co tím myslíš ?." Zeptala jsem se dívajíc se na jeho maličkost.

„No... chtělo by na tom zapracovat. Rozhodně by ti pak lehce uvěřil každý." Dodal tentokrát s úšklebkem na tváři aniž by se na mě podíval.

Zdá se mi to nebo je psychicky vedle také, tohle přece nedává smysl. Chtěla jsem něco namítnout když mě v tom předběhl člověk kvůli kterému jsem zde byla.

„Meleš totální sračky..zmlátit jí proto aby vše bylo tak jak chceme je nesmysl." Zavrčel propapující ho pohledem, TaeHyung mu však jenom věnoval prostředníček na čemž jsem musela protočit oči, nerozumím tomu jaký k sobě mají chování, někdo by řekl že snad chtějí v jedné sekundě pozabíjet a pak jsou znovu jako ty nejlepší kamarádi. Jenže když o tom tak přemýšlím...souhlasím se vším jen abych se odtud dostala, abych mohla konečně domů a už nikdy toho člověka nepotkala.

„Vlastně je to dobrý nápad...a nemám na vybranou." Vyhrkla jsem na čemž jsem ucítila všechny pohledy na mé osobě.

„Vyřešíme to jednou provždy ." Zamumlala jsem a pohlédla na NamJoona který měl ve tváři nejistý pohled.

„To nemyslíš vážně." Zavrčel Jungkook a svraštil obočí, nemá právo se ozývat, nemá právo protože to kvůli němu jsem v takové situaci.

„Jsem rozhodnutá." Postavila jsem se z toho tvrdého gauče, ze kterého mě boleli záda. Vlastně jsem nemínila poslouchat jeho názory, on je poslední kdo by měl říkat co je správné a co ne.

„Pokud je to tvé rozhodnutí..kdo se toho tedy ujme ?." Nadzvedl své obočí Namjoon vyčkávajíc tak na reakce jednoho z nich, jenže každý z nich se nejspíše rozhodl dělat že ani snad v místnosti nejsou přítomný. Podívala jsem se tedy na Jimina který si nervózně poškrábal zátylek.

„No...já holky nemlátím." Obhajoval se hned, opravdu tomu mám věřit? Povzdechla jsem si a pohled věnovala dalšímu z nich.

„Mě se dělá špatně z krve, nevím čím to bude." Prohodil Namjoon s nervózním úsměvem, to mě donutilo se zamračit. Proč mám pocit že ani jeden neříká pravdu? Pak jsem si však uvědomila co řekl..a na malou chvíli zazmatkovala.

„Počkat..počkat..kdo tu mluvil o krvi ?." Na sucho jsem polkla, začínalo se mi to zdát jako pitomý nápad, což také byl.

„No..mělo by to vypadat důvěryhodně."

Nervózně jsem zamrkala očima, a posadila se znovu na tvrdý gauč, byl to pitomý nápad. Najednou jsem chtěla znovu hodit rychlou zpátečku jenže slova které jsem zaslechla mě donutila reagovat jinak.

„Tak co kdyby jsi ještě zůstala-" Než tu větu stačil JungKook do říct předběhla jsem ho. Tady nebudu už ani pět minut, ani o minutu déle.

„Uděláš to ty." Věnovala jsem mu zamračený pohled, na čemž se zatvářil zaskočeně.

,,Nesouhlasím s tím, je to pitomost." Zavrčel dávajíc mi tak na jevo že se mu to ani trochu nelíbí, na čemž jsem musela protočit očima. Opravdu mu to najednou dělá takový problém? Vždyť ještě před několika hodinami mi dokázal uštědřit několik ran které boleli.

,,Prostě to udělej...víme že s tím nemáš žádný problém, sám si to tak řekl." Dívala jsem se mu do očí z veškerou nenávisti kterou jsem v sobě k němu uchovávala.

,,Fajn jak chceš." Prohodil tentokrát prázdným pohledem, dával mi tím tak znát že ho nic z toho nemrzí, o to více jsem k němu cítila ještě větší nenávist.

Na nic jsem nečekala a následovala jeho kroky do pokoje který byl jeho, měla jsem najednou divný pocit. Možná to bylo proto, protože se budu znovu nacházet v jedné místnosti s ním samotná, dole jsem alespoň měla pocit že mi někdo z nich dokáže pomoci v nejhorší situaci ale teď jsem byla znovu sama. Myslela jsem však na to že odtud zmizím, a už nikdy více ho neuvidím.

„ Mám ti říct kdy..nebo to chceš nečekaně?." Otázal se stále s neutrálním výrazem v obličeji, v jeho očích nebyla špetka lidskosti.

„Nečekaně." Řekla jsem, nestačila jsem ani pořádně zareagovat když mě rukou silně uhodil do tváře, vydechla jsem šokem a hlava se mi otočila z té rány na stranu. Má tvář palela a já zadržovala tak své slzy.

,,Ještě pořád si myslíš že je to dobrý nápad?." Otázal se a úšklebkem a já se musela zamračit. Znovu si semnou hraje, chce dosáhnout toho abych mu dala za pravdu. A nemusela odtud jít pryč, chce mě znovu manipulovat.

„Né pokračuj." Zamumlala jsem a zavřela oči. Chvíli se nic nedělo, chtěla jsem své oči otevřít ale hned na to jsem znovu cítila štiplavou bolest na mé tváří. Tentokrát byla mnohem silnější a já neudržela své nohy a upadla na chladnou zem, šáhla jsem si na ret se kterého tekla krev. Kývla jsem mu na souhlas ať pokračuje, nemínila jsem mu dát šanci abych zde zůstala, nadechla se a znovu ucítila bolest na tváři a hned po tom další a další. Neudržela jsem více své slzy, měla jsem pocit že je má celá tvář opuchlá, mé srdce hlasitě bije, cítím svírání žaludku a nepříjemnou bolest která se stupňuje čím dál tím víc.

,,Zabiješ jí takhle..přestaň!." Zaslechla jsem známý hlas, který patřil Namjoonovi, v tu chvíli přestal a já pomaličku otevřela své oči, vše jsem viděla rozmazané kvůli slzám které mi tekly proudem, špatně se mi dýchalo nedokázala jsem se pořádně ani nadechnout. Udělal to schválně...čekal že se vzdám..opak ho však ještě více naštval pohlédla jsem na malou chvíli do jeho očích ve které byla zlost a po tiše vzlykla.

,,Přece to tak chtěla sama." Zavrčel jako zvíře, bez lítosti a svědomí mě několikrát znovu uhodil a já přestala vnímat všechny ty hlasy které se ozývali, před očima se mi udělalo mdlo a poté jen tma.

Nemám co k tomu říct pěkně jsem to sprominutím posrala :DDDD Omlouvám se fakt za chyby nechce semi to po sobě číct :))) Doufám že se bude líbit :3