D.A.N.G.E.R.O.U.S. | j.jk

61-díl

„Co tím chceš naznačit ?."Zamračila jsem se.

Nechápala jsem jeho výrazu.V tuhle chvíli jsem vlastně nechápala ničemu.V tichosti na mě hleděl s vážným pohledem.

„Víš..jseš-."

Chtěl nejspíš něco říct ale v tu chvíly se zastavil nedořekl větu a zůstal zírat do blba za mnou.Nechápavě jsem nadzvedla obočí ale s ním to ani nepohlo.Jenom jsem nad tím protočila očima obešla ho otevřela dveře od auta a chtěla nasednout.Když jsem ho v tom uviděla stát na druhé straně.Podívala jsem se zpátky na Justina který ho propaloval pohledem stejně jako on jeho.Znovu sem se tedy podívala na něj.Jindy bych se nejspíš rozbrečela.Ale v tuhle chvíly mi to přišlo vtipný.Přede mnou stojí ten který mi celý život zničil,stojí přede mnou ten který mě znásilnil,který mě unesl,který mě dokonce psychicky tak fyzicky zničil,stojí tam osoba kterou potom všem miluji,vlastně stojí tam táta mého dítěte.Spojuje mě sním hodně velká věc.Vlastně to není věc je to život který nosím teď pod srdcem.

„Justine pojď."Zamumlala sem.Když jsem uviděla znovu tu holku která tam s ním byla.Byla sem ráda když se tedy otočil a nasedl za volant.Uhnula sem pohledem a cítila na mé maličkosti pohled.Moc dobře sem věděla koho ten pohled je.Nasedla jsem do auta a koukala se ven z okna.

„Nic neříkej."Skočila jsem Justinovi do řeči.

Nejspíš se chtěl na něco zeptat.Neměla jsem teď ale chuť s ním něco rozebírat.Moje nálada byla fuč.Možná že si tohle Justin nezaslouží ale já teď vážně nestojím o to aby mě nějak utěšoval a co já vím co ještě.

„Odvez mě prosím domů"Zamumlala sem.

„Promiň....Nevěděl jsem že tam bude."Lítostivě se usmál.

„Nemohl si to vědět...neomlouvej se mi není to tvá chyba."Křivě jsem se usmála.

„Nemysli na něj....už nikdy ti neublíží přísahám."Usmál se.

„Myslíš si ?."Nadzvedla jsem pobaveně obočí.

„Sama si to viděla."Mykl ramenami.

„Mysliš si že si nic nedovolí když si sem nou ?."Otázala sem se s nadzvednutým obočím.

„To je největší blbost....vážně si myslíš že se tě bojí ?....nebojí udělal by to kdykoliv a kdekoliv....jen....čeká na správnou chvíly....zaútočí tehdy když si myslím že je všechno v pohodě....on si počká."Při poslední větě se mi zlomil hlas.

„Hele vím jak tě to trápí...ale on ti za to nestojí...musíš jít dál,všechny rány se časem zahojí,tak hlavu vzhůru."Povzdechl si.

Sledovala jsem okolí z okna.Nevěděla jsem mu jak odpovědět.Popravdě mě zaskočil.

„Tohle nejsi ty...tohle on s tebe udělal,neboj se on na to doplatí dvakrát."Dodal znovu.

V hlavě jsem si stále opakovala slova který mi teď řekl.Bylo mi divně...Jako kdyby mi promluvil do duše.

„Děkuju."Věnovala sem mu úsměv.

„Za co ?."Nadzvedl obočí.

„Za to,že si mi otevřel očí."Dodala sem.

Zastavil auto podíval se na mně.Chvíli v tichosti na mě hleděl.Po chvilce se ke mě nahnul a objal mě.Zaskočilo mě to.

„Budu tu vždycky pro tebe...tentokrát slibuju."Zamumlal.

A pevně mě objal.Nakonec sem ho tedy objala taky.Chvíly jsme jen tak v tichosti seděli v objetí.Po chvilce sem se od něho odtrhnula.Nervozně se usmál.Nastartoval znovu auto a rozjel se.