Nedotýkat!

3. Stárnutí

Téměř bez dechu jsem doběhl do kuchyně. V rukou jsem držel její obrázek, ale jak to bylo možné? Nepamatoval jsem si, že bych ji kdy předtím kreslil.

„Ronnie, kdo je to?" vrazil jsem jí papír do ruky, který se přitom maličko zohýbal. Nezáleželo na tom, jestli bych portrét zničil, jen jsem chtěl vědět, s kým mám tu čest. Srdce mi divoce bilo a každičká část mě se dožadovala odpovědi, protože bez té jsem si připadal nejistý. Nevěřil jsem v náhody, už vůbec ne v magii, takže všechny tyto náznaky mě děsily.

Ronnie položila obrázek na stůl a zamyšleně si ho prohlížela, přesně věděla, kdy a kde jsem ho stvořil a něco na tom ji trápilo. „Nevím to, Kide," rozhodla se mě dál nechat v nevědomosti.

„Ale to přeci..." odmlouval jsem. Její tvář totiž byla jako otevřená kniha, ze které jsem vyčetl, že ona má odpovědi na mé otázky. Rukou skryla mé dílo a rozhodla se mi ho nevrátit.

„Nezabývej se tím, stejně na tom nezáleží." Tím však dosáhla přesný opak svého úmyslu. Teď jsem se teprve rozhodl za každou cenu zjistit něco o neznámé.

„Ronnie, tuhle dívku jsem dnes viděl a to ne poprvé. Kdo to je? A proč mám já její obrázek?" stejně jak já jsem viděl její obavy, tak ona nepřehlédla mé odhodlání. Nemohla mi tohle vymluvit a jistě by se našli i ostatní, kteří by mi odpověděli.

„Asi jsem před tím stejně utíkala moc dlouho," povzdechla si a klesla na židli. Poklepala na druhou stranu a naznačila tím, že si přála, abych se posadil naproti ní. Váhavě jsem tak učinil. Schylovalo se k nějakému vážnému hovoru, Ronnie měla na tváři takový podivný výraz, něco mezi strachem a rozhořčením.

„Potřebuji si s Kidem na chvíli promluvit mezi čtyřma očima. Běžte si hrát někam jinam," poslala mé sourozence z místnosti. Zmlkli a chvíli se snažili přijít na to, co je špatně. Všichni jsme to cítili, tohle chování na naši matku vůbec nesedělo. A možná právě proto se bez zbytečného odmlouvání stáhli. Jakmile se zavřely dveře, slyšel jsem za nimi pošťuchování. Každý z těch malých rošťáků se snažil odposlouchávat, na chvíli jsem se zasmál, představa mých sester a bratrů na jednom místě naskládaných tak, aby jejich uši zachytily co nejvíc, mi prostě připadla absurdní. Náš vztah se totiž nelišil od normálu a dal se popsat pouze jediným slovem – hašteřivý a žádný z nich s ostatními bez menší hádky nespolupracoval.

„Kide, už jsi dost velký na to, abys věděl pravdu," začala váhavě, neodhodlala se zvednout hlavu a pohlédnout mi do tváře.

„To bych tedy řekl, že jsem! Mimochodem dost velký jsem už přinejmenším pět let, pokud si správně pamatuji, tak jsem tě přerostl v dvanácti a jestli ne dřív..." znovu jsem mluvil a to jsem si to ani neuvědomoval. Spousta lidí mi radila, že bych s tím měl začít něco dělat, ale mě se to kolikrát i líbilo, díky tomu jsem vyčníval a nemusel jsem si připadat obyčejně.

Její utrápené zavrtění hlavou mě zarazilo. „Prosím, prosím, zdrž se svých obvyklých poznámek. Víš, že mi nevadí, ale teď potřebuji, abys nechal mluvit pouze mě," požádala a měl jsem na jazyku, že to po mě chce moc, ale na poslední chvíli jsem ta slova spolkl. Místo toho jsem souhlasil.

„Tu dívku jsi začal malovat někdy v první třídě, jestli se pořádně podíváš, tak vlastně kdykoli jsi měl za úkol tužkou nebo štětcem něco načmárat, zvolil sis ji."

„Nepamatuju si to, Ronnie. Já přeci..." zase jsem jí zasáhl do povídání a ona mě za to odměnila zamračením. Okamžitě jsem zase ztichl.

„Já vím, mohlo za to tvoje podvědomí. Prvně jsem si to sama neuvědomovala, ale v těch letech jsi poprvé začal hledat to, co se snažíš pořád ještě najít."