Nedotýkat!

22.

Vyhnou se Ronnie se dalo srovnávat s výhrou v plaveckých závodech. Vzhledem k tomu, že jsem dokázal ve vodě stvořit jen podivnou kreaci prsou a prý jsem připomínal spíš plavajícího psa než člověka, moje šance padly.

„Přimhouřila bych oči, kdybys se vrátil pozdě jednou. Ale tohle je po několikáté! Nikdo o tobě nic neví, volala jsem Maryl a kontaktovala jsem i školu. Vypařil ses z hodin nebo jsi vůbec nedošel. Co se s tebou děje?!"

Hodil jsem černou bundu na stůl. Posunul jsem tím hrníček, který stál na okraji. Ronnie ho nestihla chytit. Spadl a roztříštil se na kousky. Líně jsem se podíval na škodu, kterou jsem způsobil.

„Omlouvám se," utrousil jsem tak, že poznala mou lhostejnost. Svalil jsem se na židli, zaklonil jsem hlavu a s hlasitým výdechem jsem si prohrábl vlasy. Podobal jsem se tomu hrníčku – pomalu jsem se rozpadal na kousky.

„Za co? Za ten hrnek, nebo tvoje lumpárny?"

Tím mě dostala ještě víc. Copak neviděla mé rozpoložení?

„Já nevím a je to jedno! Nejsem ani zdaleka jediný, kdo by se měl omlouvat!" vyjel jsem na ni.

„Cože?" podivila se prvně.

Ronnie se bedlivě a soustředěně zaměřila na mé chování. „Jsi naštvaný," zjistila nakonec s údivem. Jen vzácně mě zažívala dopáleného.

Naštvaný. Zmatený. Zoufalý a mnoho víc. Pořád mi vrtala hlavo slova o tom, že už nejsem Smrtin Kid. Uvědomil jsem si to až, když přiznala svou bezradnost. Chtěl jsem být její Kid.

„Co se stalo?" tahala ze mě. Když jsem se vrátil, nejradši by si šla lehnout, ale teď jsem ji probudil.

„Nikdy jste mi neřekli, proč jsme se přistěhovali sem. Proč jsme tady, Ronnie? Proč nebydlíme u moře, které tolik miluješ?" zeptal jsem se. Ronnie zbledla. Pohledem se vyhýbala tomu mému.

„Šlo o bezpečí. Tahle oblast se nám zdála jistější a Fred dostal dobrou pracovní nabídku," vysvětlovala. Uměla věci nechat znít nevinně. Samozřejmě vynechala část o mé skoro-smrti.

Přimhouřil jsem oči a nahnul jsem se přes stůl blíž k ní. „Jistější? Jak jistější? Chtěla jsi mě držet dál od útesů, které mě mohly stát život?" Nadechovala se, aby nějak oponovala. Když si uvědomila, že znám svou minulost, chtěla se pokusit se obhajovat.

Pokračoval jsem. „Minule jsi nadávala, že se neptám tebe. Hledal jsem kohokoli jiného hned z několika důvodů a jedním z nich byl právě tento. Můžu pokládat jakékoli otázky, ale ty mi stejně zatajíš nejdůležitější. Zasloužím si to?"

Naposledy jsem se choval takto nehezky před několika lety. Tehdy jsem Ronnie rozbrečel. Slíbil jsem si, že už ji nikdy neuvedu do situace, kdy by plakala. Dnes jsem svůj slib porušil.

„Co jsem podle tebe měla dělat? Kide, nedokážeš si ani představit, jak jsem se cítila. Týden tě udržovaly při životě jenom stroje! Když ses probral, uvěřila jsem v zázraky! A už nikdy jsi neměl trpět tak jako tehdy. Proto jsme tady, co kdyby ses zřítil znovu? Ztratit tě podruhé by nás zničilo," utírala si slzy dřív, než stihly najít cestu ven z jejích očí. Vzhlédla ke mně. Vystavila mě pohledu na svůj ztrápený výraz a tím rozhodla o všem.

Praštil jsem pěstí do stolu. Potichu jsem zanadával, protože jsem se pokoušel si udržet nazlobenou tvář. Prolomila mou bariéru. Nesnášel jsem, když lidé plakali – připadal jsem si bezradný a neschopný, jelikož jsem selhával v uklidňování.