Nedotýkat!

6. Smrt

Nový den znamenal novou naději. A také o čtyřiadvacet hodin méně na zjištění, kdo je ta bělovlasá vražedkyně.

Ze zásuvky jsem vytáhl počítač, zapnul jsem ho, a jakmile se načetl, nasměroval jsem šipku na ikonu vyhledávače. Křupl jsem prsty a hladově jsem se vrhl na klávesnici. Jenže když došlo na psaní, uvědomil jsem si, že o ní nevím vůbec, ale vůbec nic. Znal jsem pouze její vzhled, ale ten mi na internetu dál nepomohl.

„Zatracená neznámá," zanadával jsem. Téměř jistě jsem si uvědomoval, že nikdo z mého okolí o ní nikdy neslyšel. Hlavně ji nikdy neviděli. Potřeboval jsem kohokoli, kdo by mi ji dokázal pomocí mého obrázku najít.

Za mnou najednou zaskřípala matrace. Otočil jsem hlavu směrem, odkud zvuk pocházel. Dřív než jsem ji vůbec zahlédl, ohlásilo mi mé tělo, že mě poctila návštěvou vražedkyně. Otřásl jsem se a po zádech mi stékal studený pot.

„Kide Scharde, je pěkné, jak se snažíš, ale mě na sociálních sítích už dávno nenajdeš. Měl by ses snažit víc," provokovala. Ani se na mě nepodívala. Lhostejně si upravovala nehty. Vůbec nemusela, tak dokonalou manikúrou se nemohl chlubit nikdo jiný než ona.

„Jak ses sem dostala?" zamračil jsem se. Rychle jsem zkontroloval dveře. Pevně zavřené. Další věc, která neseděla do celého mého logického kontextu. „Copak máš kromě stařeckých vlasů i teleportační schopnosti?" rýpl jsem si. Někdy včera jsem se rozhodl, že si ji začnu kvůli jejím vlasům dobírat.

„To by tě zajímalo, viď, ty s hlavou v plamenech," oplatila mi to taktéž narážkou na neučesané hnízdo na mé hlavě.

Zase jsem se usmál. Ta holka si mi líbila. Kdyby mě tolik neděsila, tak bych se s ní dokázal možná i bavit. „Nech mě to shrnout. Jsi bílá jako křída, máš smysl pro humor, vraždíš lidi na potkání, oblíkáš se jako emo, chceš mě zabít a stejně se se mnou teď bavíš. Jsi divná." To jsem asi radši neměl vůbec říkat.

„Taky většinou nemám vůbec trpělivost. Pokus se nepřekročit mou hranici, mohlo by se stát, že se těch zbývajících šest dnů změní na mnohem kratší dobu," vyhrožovala mi znovu a namířila na mě svůj pohled. I její oči by dokázaly zabíjet. Mrazivá šedá, stejně hrozivá jako ostří nože.

Zvedla se a já jsem se okamžitě přilnul k desce stolu. V hlavě jsem si procházel únikovou cestu, která mimo jiné obsahovala i rozbití okna, protože ke dveřím by se jí povedlo dostat rychleji než mně. Moje reakce na její počínání způsobila, že se usmála.

Přešla blíž ke mně. Automaticky jsem hledal zip své mikiny. Když jsem zjistil, že ten nenajdu, jelikož na sobě kromě trička nemám nic, do čeho bych se mohl schovat, začal jsem uvažovat o realizaci mého únikového plánu.

Chloupky na mých rukou se zježily v obranné reakci. Celé mé tělo vědělo, že pokud se dostane příliš blízko, tak to neskončí dobře.

Než jsem se odhodlal k úprku, už bylo pozdě. Uvěznila mě u stolu. „Uvidíme se, Kide Scharde," zašeptala tak blízko u mě, že jsem zadržoval dech. Nikdy jsem se s nikým necítil tak nesvůj.

„Mám ještě práci, doufej, že ty se neocitneš mezi lidmi, o které bych se měla postarat," vydechla, než se odtáhla. Ruce mi mrzly. Hrudníky se mi zvedal dvakrát rychleji než normálně. Měl jsem tendenci zavřít oči a neotevírat je dřív, než by zmizela, ale vydržel jsem.

Rozplynula se ve vzduchu jako pára nad hrncem.

Stál jsem tam, neschopný pohnout se. Hledat v ní kousíček normálnosti by byla marná snaha. Neřadila se mezi lidi. Viděl jsem ji jen já, dokázala zmizet a lidé pod jejím dotykem umírali. Něco v mozku si dokázalo spojit střípky informací.

Svitlo mi. „Smrt," zašeptal jsem sám pro sebe. Prvně jsem před sebe jen tak nepřítomně hleděl, ale nakonec se mi rty roztáhly do úsměvu.

„Vím, kdo jsi. Jsem si jistý," mluvil jsem ke vzduchu. Nevím, kde jsem vzal to nepochybné přesvědčení, že jsem se konečně dovtípil její identity, prostě tam bylo. Ale proč jsem ji viděl?

‚Ale mě na sociálních sítích už dávno nenajdeš.' Vzpomněl jsem si na její vyjádření k mému pokusu o její nalezení. Teď už tam neměla účty, kdysi evidentně ano. Ona byla člověk. Vzedmulo to ve mně novou vlnu zvědavosti.

Měl jsem stále šest dní. Přeci nemusela vědět, že jsem si domyslel, kdo je. Kdo ví, možná by mi pak sebrala i ten zbývající čas. Když mi zbývalo jen tak málo, než se mě chystala dotknout, musel jsem toho plně využít.

Vyřítil jsem se z pokoje.

„Jdu k Maryl," křikl jsem do chodby. Spoléhal jsem na to, že mě slyšeli a pokud ne, stačilo se ozvat po mobilu nejpozději do osmé hodiny večerní. Ronniin hlas se neozval, ale mě to netrápilo. Třísknul jsem dveřmi a skokem jsem zdolal dva schody. Popadl jsem jedno z rozvrzaných kol, která se opírala o stěnu našeho domu.

Šlapal jsem do šlapátek s takovou vervou, až se podezřele kývaly, ale tohle mě nezajímalo. Cokoli jsem potřeboval zařídit, jsem musel stihnout rychle.

Trvalo jen chvíli a projížděl jsem čtvrtí plnou stánků. Prodavači lákali kolemjdoucí, aby si kupovali jejich výrobky, jelikož jen ty měly nejlepší kvalitu. Tedy jen podle jejich slov, skutečnost se od nich poněkud lišila. Ale našel se jeden stánek, kde všechno zboží bylo dokonalé.

„Paní Lupusová," mávl jsem na postarší ženu v černém. Kdysi její oblečení jen zářilo barvami, dnes se oblékala jako vdova.

Vzhlédla a také zdvihla ruku na pozdrav. Soucítil jsem s ní. Přišla o muže. „Potřebuji si nutně vypůjčit jedno z vašich dvojčat!" volal jsem už z dálky. Moje veselé chování jí na chvíli vrátilo energii a ladnost do pohybů.

„A jaképak z nich?" odtušila.

Seskočil jsem z kola. Vrávoravě jsem se snažil ustát svůj nepovedený seskok. Málem jsem se pomazlil se zemí, ale nakonec se mi povedlo udržet balanc.

„Není to jedno, vždyť jsou stejné!" vrátil jsem jí s úsměvem. To ji donutilo se také pousmát. Líbilo se mi, když se lidé smáli a ještě víc, když se mi povedlo je rozesmát. Dávalo mi to dobrý pocit. Nechal jsem kolo, ať spadne do trávy a přistoupil jsem k té milé dámě blíž.

„Jsem tu kvůli Maryl," vysvětloval jsem jí. Přikývla. Vždy jsem sem zavítal jen kvůli ní. Troy mě z nějakého důvodu neměl tak rád jako jeho dvojče, ale i navzdory tomu nás doprovázel při téměř každé společné akci. Vinil bych za to jeho ochranářský instinkt.

„Je vevnitř, jen nevím, jestli s tebou teď bude chtít mluvit, zasáhlo jí, když..." vzpomínka na jejího manžela vehnala matce dvojčat do očí slzy.

Pevným stiskem jsem uchopil její rameno. „Pomůžu Maryl a pokusím se o to samé i u Troye. Kdybyste mě kdykoli potřebovala i vy, dejte mi vědět, jen si nejsem jistý, jestli jsem ta správná osoba," nabízel jsem jí. Prohodili jsme spolu sotva pár slov, co jsme se znali, ale o mně nabyla vysokého mínění.

„Běž pomoct mojí holčičce." Setřela si slané kapky z tváří a znovu se věnovala svému obchodu. Potřebovala nějakou útěchu a já jsem jí mohl poskytnout podporu pouze prostřednictvím dvojčat. Když se zmírní jejich trápení, její také. To jsem také hodlal udělat a nejlepší zůstávalo, že pro mě můj plán přinese poznání, po kterém jsem tolik toužil.

Rozluštím záhadu Smrti.