Nedotýkat!

17. Nehoda

Stihl bych poslední tři hodiny, kdybych chtěl. Sedět na biologii, poslouchat o rozložení živočišné výroby v zeměpise a sepisovat romány ve slohu teď najednou ztratilo význam.

Hodil jsem klíče do košíku na komodě, mikinu jsem si nesundal, kdyby náhodou Smrti přeskočilo. Boty jsem nechal stát v cestě a jen v ponožkách jsem překročil práh předsíně. Parkety zavrzaly a jako obvykle to upozornilo Ronnie, že jsem se vrátil domů. Otevřela dveře, aby se se mnou setkala tváří v tvář.

„Mladý muži, máš co vysvětlovat!" založila ruce v bok, než jsem stihl pozdravit. Zarazila mě. Chvíli trvalo, než jsem si uvědomil, co narušilo obvyklé zvyky.

Rty jsem široce roztáhl. „Ronnie, moc se omlouvám za svoje pozdní příchody a i za dnešní nepřítomnost ve škole. Neboj se, neděje se nic zásadního, jen jsem si potřeboval urovnat pár věcí," přesvědčoval jsem ji. Smrt se dalo obalamutit daleko lehčím způsobem než ji. Znala mě skrz na skrz. Přísně ukázala na vyklizený jídelní stůl.

Chytil jsem ji za ramena a jemně jsem po nich přejel palci. „Ronnie, nic se neděje. Potřeboval jsem jenom svůj prostor. Všechno se vrátí do starých kolejí." Ani tím jsem ji neošálil. Její ukazováček jasně určoval místo, kam jsem se měl usadit. S povzdechem jsem to udělal, ale ne bez posledního vykrucovacího pokusu.

„Musel jsem někoho navštívit. Je to kamarád, leží v nemocnici. Klidně se přesvědč, viděli mě. Kdokoli ti potvrdí, že jsem se neúčastnil žádných špatností."

Ronnie se neusadila.

„Včera mi volal Emmett, že Amandě je špatně. Kide, volal mi Emmett, je mu deset. V půl jedenácté večer! Měli dávno spát a ty jsi se toulal někde venku! Kdyby se to stalo pouze jednou, ale je to už po několikáté. A volala jsem Maryl, protože jsem doufala, že ses u ní zdržel. Zkus hádat, co jsem se dozvěděla?"

„Gal," hlesl jsem. Maryl se začala bát, jakmile mě sháněla Ronnie a první, co ji napadlo, bylo, že jsem v nebezpečí kvůli včerejší návštěvě jejího strýce. V takové případě všechno Ronnie pověděla a doufala, že se obávala zbytečně.

Ronnie přísně založila ruce v bok. „Přesně tak," přitakala.

„Vysvětlím to," snažila jsem se věci vyžehlit, ale ona ještě nedomluvila.

„A nejvíc mě zklamalo, proč jsi ten výlet podnikl!" rozhodila ruce a vážně se na mě podívala. Tázavě jsem pozvedl obočí. Znala důvod? V takovém případě by si spíše měla oddechnout. Nejednalo se o drogy ani alkohol.

„Stačilo se zeptat, Kide!" osopila se, když jsem se tvářil nechápavě. „Vím o tvých rodičích! Všechno, co ses zeptal jeho, znám i já! Uvedl jsi do nebezpečí sebe a i své přátele kvůli něčemu, co bych ti povyprávěla."

„Tvůj výraz je umučený, když je jenom zmíním. Nechceš o nich mluvit a pořád tvrdíš, že něco ztratíš. Netuším co, mě určitě ne. Vždyť k rodičům neodejdu, jak by?" ohradil jsem se částečnou pravdou. Algy a Leona mě stále zajímali, ale cílem byla Smrt. Zamlčel jsem nejhlavnější ze skutečností a hodlal jsem ji ponechat v tajnosti i nadále.

Ronnie zjihla. Přesto ještě nazlobeně zamručela pod vousy: „Přestaň se snažit neublížit všem ostatním a mysli taky trošku na sebe."

Zasmál jsem se. Kdyby jen věděla, jak egoistické činy jsem podnikal.

„Bude ode mě dost sobecké, když pro sebe teď budu chtít klid?"

„Tak si běž," propustila mě.