Nedotýkat!

7. Dvojčata

„Maryl, vylez z těch přikrývek," dostat se k mé nejlepší kamarádce nedělalo problém, ale vylákat ji z pevnosti postavené z dek ano.

„Nech mě na pokoji, dnešek je den truchlení," zahuhlala nazpátek. Protočil jsem oči. Ona si byla schopná navymýšlet cokoli, jen aby mohla zůstat zalezlá v posteli s hromadou bonbónů a slz.

„Máš přesně tři minuty na to tvoje truchlení a pak jdeš se mnou, potřebuju tvoji pomoc," prohlásil jsem nekompromisně. Maryl žalostně zavyla. Tak rychle se vzdát nehodlala, ale zapomínala, že stojí proti mně. Nevzdával jsem se. Ne pokud mé síly dokázaly získat svůj cíl a tento úkol je určitě nepřesahoval.

„Cokoli zvládnu já to i Troy, zeptej se jeho," odháněla mě od sebe.

„Už zbývají jen dvě minuty," informoval jsem ji, nehledě na předchozí prohlášení. Jenže i po stanoveném čase se stále choulila ve skrýši. Neodvažoval jsem provést útok na tvrz z peřin. Pokud by mě zahlédl Troy, jak strhávám z jeho sestry peřinu a tahám ji z postele, poznal by se můj obličej s jeho pěstí.

Rozhlédl jsem se po pokoji. Prohlížel jsem si obrázky na stěnách, knihy v poličkách a papíry na stole v naději, že najdu věc, která ji donutí se přidat ke mně. Vydírání se sice neřadilo mezi slušné způsoby, ale jako jediné vždy spolehlivě zabíralo.

Svůj donucovací prostředek jsem objevil na stole. Maryl nechala otevřený tenký sešitek, jak už jsem měl možnost v minulosti zjistit, deník. Nesměly na něj sáhnout žádné jiné ruce než její a určen byl pouze pro její zrak. Soukromější věci by se člověk v tomto domě nedohledal.

Opatrně jsem sešit uchopil a sklonil jsem se nad nedopsaným záznamem z dnešního dne. Ozvala se vinna. Už jen skutečnost, že jsem si dovolil vzít tak cenný předmět ve mně vzbuzovala provinilost. No co, mohla si za to sama. Jednoho dne by mi možná i poděkovala, jelikož jsem jí dával možnost strávit se mnou co nejvíc času, když už za šest dní veškerý vyprchá.

Pousmál jsem se nad oslovením napsaném úhledným písmem. Začínala každý záznam nejpoužívanější frází vůbec. „Milý deníčku," předčítal jsem nahlas, „Já už nevím, co mám dělat. Celý svět se mi hroutí – táta už není mezi námi, s Troyem se věčně hádáme a on je pořád tak zatraceně slepý! Jakoby neviděl, kolik náznaků mu vysílám..."

Rychlostí blesku odhodila svou peřinu a stála připravená si dobýt zpět svůj majetek.

„Kide, okamžitě to vrať!" rozkázala. Potutelně jsem se usmál, což stačilo na to, aby věděla, že já hodlám číst dál.

„Počkej! Tohle mě zajímá. Máš kluka?" znovu jsem očima prolétl řádky.

„Kide!" okřikla mě, jakoby se bála odhalení. Vzdal jsem snahu hledat mezi slovy jeho jméno. Na otevřené stránce bych se stejně dál nedostal, popisovala ho vždy jen slovem on ozdobeným krucánky a srdíčky.

„Jen mi prosím neříkej, že je to Argus, toho kreténa bych zabil," nějak jsem si z jejího pohledu vyvodil, že nesmím uhádnout, kdo pobláznil srdce mé kamarádky a jediný člověk, se kterým bych ji nesnesl vidět, byl Argus Welsch. Nenadával jsem často a o lidech jsem si většinou myslel jen to nejlepší, ale on byl jednoduše kretén.

„KIDE! Okamžitě to vrať!" Natahovala se a skákala, aby dosáhla na svůj sešit, který jsem pro jistotu zvedl do vzduchu, kam neměla ani nejmenší šanci se dostat. Neměl jsem v plánu ji škádlit ještě dlouho, jen maličko, aby ji v žádném případě nenapadlo se znovu zavrtat do postele.

„Co se to děje?" V rámu dveří najednou postával Troy. Oba jsme s Maryl rázem ztuhli. Druhé z dvojčat se mračilo a to tak hrozně, že by kvůli jeho zamračenému obočí mohlo zajít i slunce.

Stáhl jsem ruce za záda. „Nic, co by tě mělo znepokojit," ujistil jsem ho rychle. Maryl nestála o problémy, a proto mě bez prodlení podpořila.

„Nemusíš se bát, jen jsme si s Kidem povídali," usmála se sladce a naklonila hlavu na stranu. Sama se prozradila. Každý měl svůj vlastní pohyb, když lhal a ona vždy pohnula hlavou do boku. Zatraceně! Troy ji znal líp než já, a když se mi povedlo poznat, že lže, tak jemu to bilo do očí.

Natáhl ke mně ruku. „Dej mi to, Kide," z jeho hlasu čišela zlost. Jak už jsem zmínil, něco mu na mě vadilo.

„Troy, hlavně se nenaštvi, fajn?" zdráhavě jsem mu do rukou svěřil deník jeho sestry. Podíval se na něj a pak na mě. Nevypadal, že by se rozzlobil ještě víc, ale ani se netvářil o nic přátelštěji.

„Četl jsi v něm?" hodil ho stranou na postel a já očima sledoval jeho let. Nic se nestalo. Poté jsem čelil jeho běsnícím očím.

„Ne tolik, abych jí ublížil," odpověděl jsem klidně. Kamarádka po mém boku horlivě přikyvovala. Troy nevěřícně pokýval hlavou. Naznačil, že si chce promluvit venku v nepřítomnosti Maryl.

„Nedělej z toho vědu, bráško," prosila ho. Překvapilo mě s jakou chladností si ji změřil. Hloupá Maryl, myslel si v duchu nechceš si nechat ublížit a přitom tenhle šašek je přesně ten, který ti škodí ze všeho nejvíc. Něco v tom smyslu si od něj už vyslechla vícekrát.

„Kid si se mnou promluví," rozhodl. S obavami zvedla pohled. Obdaroval jsem jí jedním ze svých úsměvů a lhostejně jsem pokrčil rameny. Ať už chtěl cokoli, na jeho řeči jsem si zvykl už dávno.

Zanechali jsem dívku za sebou. Troy se zastavil uprostřed chodby mezi jejich pokoji. Svaly v obličeji si daly na chvíli pohov, takže se už nemračil tolik jako předtím. Okamžitě jsem se začal ospravedlňovat.

„Nejednal jsem s žádným zlým úmyslem. Neublížil bych jí, vždyť to víš, Troy."

Promnul si spánky a pak si povzdechl. „Ty nejednáš nikdy se zlým úmyslem, Kide, ale stejně se ti vede všechno nějak překroutit. Myslím, že potřebuje klid. Prosím, jen ji nech na pokoji na pár dní. Je vystrašená," vysvětloval mi. Já jsem si stihl všimnout, ale lék na smutek nebyl jen čas sám o sobě. Celý proces hojení neviditelných ran zanechaných smrtí jejího otce vyžadoval i podporu přátel.

„Musím se vrátit, nechal jsem si v jejím pokoji klíče," vymlouval jsem se. Troy mě oslovil svým ledovým hlasem.

„Slib to, Kide," ozval se vrčením.

Na patě jsem se otočil a zvedl ruce v obranném gestu nad hlavu. „Slibuji?"

Slib v tomto případě neznamenal nic. Nedodržel bych ho, ani kdyby mi vyhrožoval jistou smrtí. Tu jsem totiž už předem zaručenou měl.

Maryl potřebovala rozptýlení. Neuvědomoval si to. Chránil své druhé já tak urputně, že neviděl, jak moc ji brzdí v žití jejího vlastního života. On na ní visel jako klíště, které se nehodlá pustit dřív, než vysaje veškerou krev a zanechá svého hostitele prázdného.

„Kide Scharde, pokud tě tady najdu během dalších pár dní, jsi mrtvý muž, rozuměli jsme si?"

Kývl jsem. Pokud tohle byla jeho jediná podmínka, dobře. Nenašel jsem problém. Stačilo, když Maryl přijde ke mně a ona to udělá. Znovu zakroutil hlavou, jako bych udělal něco neskutečně hloupého a odebral se do svého království mezi čtyřmi stěnami.

Vrátil jsem se k Maryl. Hryzala si nehty a chodila po pokoji. Bojovala s myšlenou zajít za námi. S úsměvem jsem zaťukal na rám dveří. Vzhlédla. Usmál jsem se ještě víc a přešel jsem k ní blíž.

„Neudělal nic hloupého, že ne?" ujišťovala se. Troy přeháněl svou ochranu.

Předstíral jsem, že se snažím rozvzpomenout. „No..." začal jsem pochybovačně. „Vlastně udělal. Mám sem teď zákaz vstupu na pár dní. Což znamená, že ty budeš muset za mnou. Sejdeme se před mým domem za půl hodiny," informoval jsem ji. Stáhla tvář. Nechtělo se jí ven.

„Dobře, uvidíme se pak," povolila nakonec a já jsem si nadšeně promnul ruce.

„Jen se snaž, aby tě nenachytal," řekl jsem, než jsem definitivně vypadl z jejich domu.