Nedotýkat!

10. Harper Dione

V tramvaji se nikdo neopovážil udělat jediný pohyb. Stáli jsme. Řidič dostal upozornění od duchaplného cestujícího a okamžitě začal řešit problém. Ujistil se, že Maryl zavolala lékaře a mě se optal na stav kluka.

V první chvíli jsem přemítal, zda i on teď nepůsobí jako Smrt. Něco v něm se mohlo změnit, měl zemřít, ale žil. Ovlivnilo to nějak jeho tělo? Nenabyl náhodou podobných schopností jako bělovlasá? Mé pochyby netrvaly déle než mrknutí oka.

Po tváři se mi rozprostřel uvědomělý úsměv. Záleželo jí na mě. Málem jsem se jí dotkl, což ji vystrašilo. Pokud by lazar zkroucený na sedadle znamenal sebemenší nebezpečí, vyhodila by mě z tramvaje a držela by ho v bezpečné vzdálenosti, abych se k němu nedostal.

Pleskl jsem ho po tváři. Nutno dodat, že mnohem silněji než jsem zamýšlel. Objevil se jemně rudý flek, který se hned zase schoval za povadlou barvou pokožky. Projevu života jsme se nedočkali.

„Je s těží na živu," zhodnotil jsem situaci. Řidič se netvářil šťastně. Po čele mu stékaly krůpěje potu a kdokoli by díky jedinému pohledu rozpoznal, že s resuscitací nemá zkušenosti. U pokusu o záchranu by všechno jen nepotřebně zbabral.

„Zkus ho vzbudit," navrhl Troy. Lehce jsem kývl na souhlas. Choval bych se teď nejradši úplně jinak. Spokojeně bych se svalil na sedadle a usmíval bych se jako blázen, jelikož se mi povedlo zachránit život. Dokud se nevrátí Smrt, ocitl se kluk mimo veškerá nebezpečí. Lidé kolem mě by takové počínání nemuseli přijmout, takže jsem se pro jistotu znovu sklonil nad kluka.

Dostal další facku, která mu pomohla asi tak jako ta první.

„Nemá u sebe nějaké doklady, Kide?" odvážila se ozvat Maryl. Jako v každé prekérní situaci, do které se připletla, si začala okusovat nehty. Okolo ramen se jí ovinula Troyova ruka. Chránil ji.

Prohledal jsem klukovy kapsy a skutečně, v jedné mu cinkaly klíče, válela se peněženka, mobil a volně hozená občanka. Vzal jsem poslední zmíněnou věc do rukou.

Jmenoval se Harper Dione a chybělo několik dní do jeho sedmnáctých narozenin. „Něco jsem našel," oznámil jsem Maryl. Podal jsem jí identifikační kartičku a to s sebou strhlo veškerou pozornost. Stačila jen taková maličká chvilka, abych se zmocnil jeho peněženky.

Samozřejmě bez špatného úmyslu! Hledal jsem si výmluvu, proč se později za Harperem stavit a ta právě zmizela v mé mikině.

„Pomůže nám to dál?" donutil jsem se zeptat. Jak už jsem dříve řekl, nedělal bych už vůbec nic do příjezdu sanitky, ale lidská zvědavost by se mi mohla později postavit do cesty, proto jsem se snažil žádnou nevzbudit.

„Ne," vyhrkla Maryl zároveň s Troyem, který mi odpověděl přesným opakem Maryliných slov.

„Tak jo, nebo ne?" obrátil jsem se na ně. Zarytě mlčeli, jakoby na mou otázku nebyla žádná správná odpověď.

Zaměřil jsem se znovu na věci, které jsem u něj našel. Měl s sebou i mobil. „Zkusíme dát vědět někomu z jeho blízkých," napadlo mě. I tentokrát jsem se toho úkolu nezhostil, ale požádal jsem dvojčata, aby ho provedli.

Obrátil jsem se ke klukovi. Co se mu mohlo stát, že zkolaboval? Nepůsobil nezdravě a asi ho nic nebolelo, jelikož spal se spokojeným výrazem na tváři.

Hlasitý zvuk sirén proťal vzduch. Patřil policejnímu autu, nebo sanitce.

Vysoukal jsem se z sedadla. „Čas zmizet," oznámil jsem dvojčatům. Popadl jsem Maryl za ruku, upustila telefon, ale na to jsem nedbal a protáhl jsem ji nejbližšími otevřenými dveřmi.