Nedotýkat!

25.

Kdyby její oči nebyly šedé, dokázal bych v nich číst lépe? Co kdyby její pleť ztmavla, všiml bych si něčeho, co jsem teď neviděl? V kamenné tváři Smrti se nepromítal vůbec žádný pocit. Dýchala rychleji, ale takové změny se dalo dosáhnou více cestami. Za prvé: Adrenalinem, který možná cítila kvůli mému blížícímu se konci – dotknout se někoho, ke komu ji to celý život táhlo a kdo vůbec neměl právo žít, jí napumpovalo vzrušením. Za druhé: Nejistotou. Tou hned z dvou věcí. Pokud mě nechá žít, co se mnou? Vyhýbat se mi, mluvit se mnou? Naopak pokud se mě dotkne, nezanechám v ní příliš velkou prázdnou díru, nebudu jí chybět?

„Proč tak tiše, Kide?" podivila se. Kolem nás se proháněl podzimní větřík a vířil listí na ulicích. Tvořil také jediný zdroj zvuku. Málem jsem se jí zeptal, jestli neslyší moje srdce. Bilo divoce a nahlas. Možná se pokoušelo nahnat krev do žil, aby dokázala proudit i pár chvil po tom, co ono ustane.

Pootevřel jsem rty, abych jí pověděl, jak se cítím a doznal, jak moc se bojím. Ale nepotřebovala slyšet ani slovo. Zoufalství ze mě zářilo a stvořilo tmavý mlhavý opar, ve kterém jsem se jí pomalu ztrácel. Pomohlo by mi žadonit o život? Nepomohlo.

Zatím jsem ještě neznal její rozhodnutí, tak proč se ve mně všechno tak úzkostně svíralo?

„Jak ses rozhodla?" můj hlas zněl podezřele sklesle.

Vzhlédla ke mně a její oči vyhledaly ty moje. Natáhla ruku směrem k mé tváři. Dech se mi zastavil, stál jsem nepřirozeně napjatě, jako struna. V krku se mi ocitl knedlík, který mě měl udusit. Gravitace táhla k zemi mnohem silněji, než kdykoli jindy a svaly jí vzdorovaly s obrovským úsilím.

„Uvažovala jsem. Hlavně o tom, jak moc bys téhle planetě chyběl. Kolik životů bych zničila, kdybych si tě vzala," začala a svou dlaní opsala mou tvář, jakoby mě hladila, ale s několika centimetrovým odstupem. Jestli se mi snažila přinést útěchu, tak selhávala.

„O několika bych věděl," hlesl jsem v naději, že i ona vypozorovala to samé.

Přikývla. „Tvoje matka. Tu by zasáhlo nejvíc, kdyby tě už nikdy neviděla. Ale i nad tím jsem se zamyslela. Je to zvláštní, i kdybys s ní nebyl, tak jsi částečně zůstal v ostatních."

Tento výrok jsem pochopil jen polovičně. Zůstat v ostatních? Naznačila, že v jejich vzpomínkách a vyprávěních mi náleží čestné místo?

„Chceš říct, že když mě zabiješ, tak se moje osoba zachová v podobě myšlenek?" zeptal jsem se. Ani to neposkytlo mé duši klid. Radši bych se k nim vracel každý den v hmotné formě.

Překvapilo ji, že jsem nepochopil, co se snažila naznačit. Nebo pochopil, ale ne hlavní myšlenku. Potřásla hlavou.

„Kide, ty jsi se podepsal na každém, kdo s tebou kdy byl. V Amandě se zakořenila tvoje veselost a nevinnost. Naučil jsi ji mít radost ze života.
Emmet. Ten je chytrý, uvažuje logicky. I když ti pořád tvrdím opak, tak přesně tuto schopnost nacházím i u tebe.
Co se Haileen týče, tak to ti snad ani nemusím říkat. Jste oba stejně paličatí a kolikrát se řídíte spíš podle srdce než hlavy.
Dál tvá máma, která se snaží udržet každého v bezpečí. Podívej se na to, komu jsi pomohl dnes. Maryl jsi dovedl domů a Harperovi, kterého ani pořádně neznáš, jsi povolil zůstat u tebe. Chráníš je a možná si to ani neuvědomuješ.
Tím se dostáváme i k Troyovi. Má tu samou vlastnost, která se u něj uplatňuje sice z většiny na jeho sestře, ale má ji. A nakonec Maryl, která ti dává lásku v takové míře, jako ty ji rozdáváš světu. Jsi v každém z nich a navždy v nich i zůstaneš."

Nechala mě s otevřenou pusou. Takto mě vnímala? Ale neřekla osobu, která mě zrovna teď zajímala nejvíc.

„Co ty? Jakou stopu se mi povedlo zanechat na tobě?"

Jemně se usmála a pokrčila rameny. „Je jich víc, ale jsme si nejvíc podobní tím, že já jsem pro tebe stejná záhada, jako ty pro mě."

Taky jsem se usmál. Její slova mě dokázala zahřát i přesto, že její přítomnost byla mrazivá. Znovu jsem si uvědomil jak krásná Lorain byla. Krásná Lorain, krásná Smrt. Mohl jsem si přát víc? Ne všichni dostali možnost umřít s pohledem na tu nejhezčí dívku světa.

„A ty nechceš rozluštit, jak to se mnou je?" nadhodil jsem.

„Jsou věci, které se nedá rozlousknout. Někdy se nedozvíš pravdu, pokud se nezeptáš a někdy ani osoba, které se týkají tvé otázky, neví."

Já bych se jí ptal do aleluja a kdyby mi došly vážné otázky, mohl bych se zaměřit na maličkosti jako její oblíbenou barvu, protože jsem o ní chtěl vědět všechno.

„Ale jednu věc mi vysvětli. Proč přede mnou neutíkáš? Dokonce ses někdy usmíval, když jsem se objevila."

„Proč lidé chodí po provazech natažených nad propastmi? Proč se nechávají spouštět v klecích do nádrží plných žraloků? Proč skáčou bungeejumping z mostů? Proč jsem se tě nebál jako malý? Je to radost, dalo by se říct, že i vášeň. Můžeš umřít, ale i přesto se každá sekunda vyplatila. Je to risk, který ti přinese uspokojení, pokud dopadne dobře," vysvětloval jsem.

Němě po mě zopakovala dvě slova. Radost? Vášeň? Pokud jsem jí někdy připadal hloupý, tak v tuto chvíli zaručeně. Podnikal jsem hlouposti, díky kterým existenci přibývalo na hodnotě. Bez porušování pravidel a spontánních rozhodnutí se netvořily hodnotné vzpomínky.

Jestli se mi v mozku nevyvolala halucinace, tak jí to polichotilo. Sklopila hlavu, aby skryla svoje rozpaky. Zavřela oči a s hlubokým výdechem se Smrti zatřepotaly husté, černé a dlouhé řasy. Nezabránila roji motýlků v bláznivém letu napříč jejím břichem. Naráželi na zábran, které znemožňovali odlet ven, protože motýlci měli osidlovat její tělo i nadále. Ona tento zvláštní pocit zbožňovala.

„Neříkej to, něco si nalháváš a když si to uvědomíš, už bude pozdě," vydechla sklíčeně.

Musel jsem si to namlouvat. Viděl jsem, co jsem toužil vidět. Smrt přeci nebyla zamilovaná šestnáctka.

„Až se mě dotkneš, jak dlouho tě můžu držet, než..." nedokázal jsem vyslovit svůj osud nahlas. Tak strašně jsem nechtěl, ale vyvodil jsem si, že je v pořádku, když odejdu. Nic se nestane, vždyť tady určitým způsobem zůstanu, sama to tvrdila.

„Dokud se tě nepustím," promnula si pravou ruku, tu, kterou zabíjela. Ani jednu nenavlékla do svých černých, kožených rukavic.

„Co se stane potom? Dostanu se do pekla, do nebe – promiň, dětinské otázky," a i přes dětskost jsem chtěl vědět, co mě čeká.

Pokrčila rameny. „Nikdy jsem neumírala," prozradila mi.„Ale než se tě dotknu, tak musíš ještě udělat několik věcí. Postarej se o Gremoryho, rozluč se s rodinou a já tě někomu chci přestavit. Poznáš, až se objevím před tvým domem."

Dovolila mi říct sbohem.

A/N

Kapitolu jsem zveřejnila pozdě, ale ne tak pozdě jako obyčejně.

Nejsem vůbec spokojená, mám pocit, že celá tahle kapitola nedává smysl... Tak doufám, že ten pocit mám jenom já. A zase jsem se nedostala tam, kam jsem chtěla, měla bych svoje postavy naučit hned přejít k důležitému a zbytečně nevykecávat...

Mějte se krásně

Avesa