Nedotýkat!

24.

Mobil mi zvonil jako zblázněný. Prvně jsem ho chtěl nechat a v klidu se vysprchovat, ale vtíravé vyzvánění se vždy spustilo těsně potom, co jsem si myslel, že konečně bude ticho.

Vypotácel jsem se z koupeny s ručníkem omotaným kolem boků a naprosto zmáčenými vlasy. Popadl jsem telefon a přijal jsem hovor.

„No?" zahuhlal jsem, přičemž jsem se snažil si vydrhnout do sucha svůj neposedný porost hlavy.

„Je u tebe?"

Volal Troy a podle všeho se zase něco dělo. Zněl hekticky, nazlobeně a především ustaraně.

Odkopl jsem z cesty knihy, abych si bez překážek vybral tričko pro dnešní den. „Jestli si myslíš, že jsem ti unesl sestru, tak se pleteš. Není u mě." natáhl jsem na sebe oblečení a přehodil jsem si zařízení z jednoho ucha k druhému. Přidržel jsem si ho loktem, abych si mohl obléct ponožky a psychicky jsem se připravoval na to, jak na mě začne chrlit nadávky.

Jenže na druhé straně nikdo nepromluvil.

„Troy?" zkoušel jsem, jestli jsme stále spojení. Mlčel, ale uslyšel jsem několik rychlých nádechů a zvuk, jakoby se sesunul na podlahu.

„Hej, Troy, co se děje?"

Pořád ze sebe nevydal ani hlásku. Znali jsme se od základní školy a přesně tak nehlučně se choval tehdy, kdy se snažil nezačít vyšilovat. Pochopil jsem, že jsou v nějakém průšvihu.

„Jdu k vám," slíbil jsem mu, ale on mě zastavil.

„Ne!" určil rázně. „Zkus najít Maryl. Strávila noc někde mimo dům. Je venku, prohledal jsem její pokoj a našel jsem několik krabiček cigaret. Kam lidi chodí, když si chtějí zakouřit?"

„Já nevím," hlesl jsem. Nenapadlo by mě něco takového zjišťovat, já nikdy na cigaretu ani nešáhl. Teď jsem si přál, abych alespoň jednou měl fázi, ve které bych se snažil vzepřít se pravidlům, alespoň bych tušil, kam zamířit.

„Nemůžu ji hledat po celém městě!" uvažoval nahlas.

„Já vážně nevím," zopakoval jsem znovu. „Já..." Najednou mi svitlo. Harper znal všelijaká místa a já znal Harpera. Otevíral mi možnost ji najít. Nedal mi své číslo, ale pokud bych si zavolal Smrt, tak by mi řekla, kde se potuluje. Naslouchala volání mrtvých duší, ta jeho jedna z nich byla a proto by mě ke Gremorymu dovedla. Stačilo na ni křiknout.

„Já...já ti ji přivedu. Nech mi pár hodin," slíbil jsem Troyovi a okamžitě jsem ukončil náš rozhovor.

Zapnul jsem zip své černé mikiny. Pokud tohle měl být můj poslední den, tak alespoň nezačal nudně.

„Loraine! Loraine!" vyřítil jsem se ven, našel jsem kolo a připravil jsem se na okamžitý výjezd, jakmile se bych se dozvěděl cestu. Smrt na sebe nenechala čekat.

„Kde je Harper?" vychrlil jsem na ni. Zmateně nakrčila obočí a z obličeje jsem ji vyčetl jeden veliký otazník. Než něco podnikla, požadovala důvod hledání. „Musím pomoct Maryl, kamarádce. Celou noc se potloukala někde venku a její bratr je strachy bez sebe. Prý začala kouřit, myslím, že má strach, aby nesklouzla do něčeho horšího," vysvětloval jsem.

Smrt se jemně pousmála. Podívala se mi do očí a z nějakého důvodu jsem v ní vzbudil hrdost. Líbily se jí moje starosti?

„Tak proč hledáš toho kluka?" divila se.

„Dokážeš najít přímo Maryl?" ta zpráva mě tak nadchla, že se mi to zrcadlilo v hlase. Jenže radost přišla nemístně brzy.

„Cože? Ne. Jak by?" Koutky mi znovu klesly.