Nedotýkat!

18. Pohřeb

Maryl sklopila hlavu hned, když jsme se ocitli sami v mém pokoji. Zbavit se sestry, která se dožadovala detaily ohledně Harpera trvalo věky.

„Gal si tě nenašel, že ne? Nikdo ti nevyhrožoval?" zeptala se kamarádka. Stále se nemohla zbavit podezření. Přemluvil jsem jejího strýce lehce – podle ní až příliš. Vyvázl jsem bez újmy. To jí samozřejmě nevadilo, radovala se, že jsem celý. Jenže pokud po mě nic nechtěl hned, splátka se měla navýšit. Mnohonásobně.

„Maryl, jsem v pohodě. Dokážu se o sebe postarat. Není možné, aby mi ublížil."

„Něco po tobě musel chtít, Kide. Bojím se co. Zatajuješ to. Vždycky když něco zatajuješ, jedná se o strašlivé věci a snažíš se mě z nich vynechat, ale tohle se mě týká taky! Gal je moje rodina, ale tebe mám radši než rodinu!" svěřila se mi. Z čela si odhrnula vlas a zastrčila si ho za ucho. S nadějí mi pohlédla do očí.

„Kolik strašlivých věcí už jsem udělal, že jsi si tím tak jistá?" ušklíbl jsem se, „Netvrď mi, že mluvíš o školních trestech, jak jsme ukradli testy a přepsali si známky. Vyzul jsem tě z toho a „protrpěl" jsem si jedině sezení po škole."

Hnědovláska protáhla tvář a zoufale potřásla hlavou. Poté se usmála, ale nuceně.

„To už nebude jen o sezení po škole. Tak hloupá zase taky nejsem."

„Ale nic horšího nečekám. Gal v sobě neschovává monstrum, Maryl." odvětil jsem.

Pokrčila rameny. Můj názor jí přišel Kidovský, což znamenalo lehkomyslný a důvěřivý.

„Ale jsem tady kvůli něčemu jinému," začala. Schovala obě ruce do klokaní kapsy ve vínové mikině. Vytáhla černou pozvánku.

„Vím, že jsi ho neznal moc dobře, ale prosím přijď. Kvůli mě," prosila.

Tušil jsem, jaký je obsah černého papírku. Zvala mě na pohřeb jejího otce. Rozevřel jsem pozvánku a přečetl jsem si, kde a kdy mám být.

„Je to zítra?" podivil jsem se. Dokázali mu pohřeb zařídit rychle, ještě neuběhl ani týden od jeho úmrtí.

Zamrkala řasami, aby rozehnala slzy. „Nechtěli jsme to oddalovat."

...

„Vypadáš dobře, Kide," pochválila mě Ronnie. Ale kravatu jsem si kolem krku uvázal příliš ledabyle. Ronnie ji rozuzlovala a začala zavazovat nanovo.

„Ne, že řekneš něco urážlivého," varovala. Odstoupila o krok, aby zhodnotila svou práci. Vzápětí stála znovu u mě a rovnala límeček košile.

„Tak teď vypadáš dokonale."

„To bych neměl, nechceme přeci, abych upoutal pozornost všech a oni zapomněli, proč přišli," zazubil jsem se a hned jsem schytal ránu do ramene.

„Přesně na něco takového nemůžeš ani myslet!" zvýšila hlas, „Jdeš na pohřeb, Kide. Někam, kde radost a vtipy nemají místo."

„Budu držet jazyk za zuby," prsty jsem přejel po rtech, jako bych zapínal zip. Poté jsem zvedl ukazováček s prostředníčkem a zavázal jsem se němou přísahou.

„Už by ses měl pomalu vydat na cestu," upozornila mě.

...

Seděl jsem v prví řadě. Někde, kde jsem neměl vůbec co pohledávat, ale Maryl se odtrhla od Troye, jakmile jsem dorazil a tiše plakala v mém objetí. Smýšlel jsem ji opustit těsně před začátkem smutečního obřadu, ale hnědovláska mě nikam nehodlala pustit.

Paní Lupusové nepřekáželo, že jsem se usadil na místo, patřící příbuzným zesnulého. Zato Troy mě měl sto chutí zavraždit. Nikdy předtím jsem nezažil, že by mu v očích plálo tak hrozivě jako dnes. Radši jsem se jeho směrem ani nepodíval a jako hypnotizovaný jsem civěl před sebe.

Maryl nepřestávala plakat. Byla na tom hůř, než v den, kdy našli mrtvé tělo jejího táty ve škole.

Obřad v polovině někdo přerušil.

„Jdu pozdě!" ozvalo se s otevřením dveří. Prvně nakráčel muž v lakýrkách a obleku, které dohromady mohly stát víc, než celý obřad. Kamarádku tento vpád vyrušil natolik, že zapomněla na slzy a zmateně se otočila.

„Gal?" zašeptala udiveně. Přimhouřil jsem oči a ve vyhublé postavě jsem rozpoznal strýce dvojčat.

„Co ten tady dělá?" zavrčel Troy a zvedal se. Bratr jejich otce nebyl vítaný. Už téměř stál, když se ozvala jejich matka.

„Pozvala jsem ho i s doprovodem. Je to jeho sourozenec," špitla. Každé z dvojčat se na ni překvapeně podívalo. „To, že vůbec přišel, je důkaz toho, že si nebyli úplně lhostejní."

„Mami, zesměšňuje tátu i po jeho smrti, jak jsi mohla?" začal se Troy hádat. Nevydrželo to dlouho.

Sál ztichl podruhé, když se ukázal Galův doprovod. Vysoký, mladý a sebevědomý. V tu chvíli jsem si byl jistý, že tihle dva se neobjevili kvůli zesnulému. Gal s sebou vzal Gremoryho, který si mě rychle našel. Kývl na pozdrav a poklepal na tašku, která mu visela na rameni.

„To je Harper?" podivila se nanovo kamarádka, „Ti dva se znají? Nechápu to."

Troy sledoval směr Gremoryho pohledu a ani ho nepřekvapilo, kam vedl.

„Jsou tady, aby s tebou něco vyřešili, Kide" uhádl. Harper mi donesl mé informace, ale co chtěl Gal, to jsem netušil.

A/N

Po velice dlouhé době jsem se zase dostala ke psaní. Sice se toho moc nestalo a kapitola byla krátká, ale pro mě je to celkem úspěch.

Přesto pořád nemůžu zaručit pravidelné vydávání. Mám spousty věcí, které bych chtěla dělat, ale až moc málo času. Týden by musel být minimálně dvakrát delší, než je teď, abych všechno stíhala.

Mějte se.

Avesa