Nedotýkat!

2. Krásné kresby

Během života jsem měl možnost vidět spousty divných věcí, přiznávám, že většinu z nich v televizi, ale stejně, tohle mě odrovnalo. Ta dívka, ta vražedkyně. Nedostal jsem ji z hlavy, strašila mě celou cestu domů. Znal jsem ji, tohle jsem věděl, ten obličej jsem totiž několikrát spatřil. Ne mnohokrát, jen příležitostně a čím dál tím víc jsem si uvědomoval, že ať se plížila za kýmkoli, ten daný člověk brzy opustil svět.

Po dvou dřevěných deskách jsem vystoupal do našeho domu. Vylovil jsem klíč, který jsem následně zarazil do zámku a se zvukem, který pro uši znamenal peklo, jsem se dostal dovnitř. Odkopal jsem do kouta své boty, mikinu hodil na hromadu oblečení, která se den ode dne zvětšovala a vydal jsem se k sobě do pokoje. Skrz dveře ke mně doléhal křik, který se nepovedl izolovat v místnosti. Mí nevlastní sourozenci se zase jednou hádali.

Jindy bych Ronnie, mámě, pomohl je utišit, protože jakožto nejstarší jsem měl za úkol je zabavovat, pokud ona potřebovala klid, dnešek se však nejevil jako den pro žertíky a hraní. Proplížil jsem se chodbou, přičemž se mi povedlo párkrát zakopnout o věci nedbale zanechané na zemi. Nepořádek zkrátka patřil do našich životů.

„Kide?" ozvalo se a já věděl, že mám prohráno. Teď jsem si musel hrát na chůvu.

„Ronnie! Ahoj!" s přehnanou energií a úsměvem, kterým bych dokázal oslnit půlku světa jsem se k ní otočil. Zase měla pod očima obrovské kruhy. Netušil jsem, proč si toho na bedra brala tolik. Pět dětí, z toho ani jedno nepatřilo jí, všechny nás adoptovala, dále práce v domácnosti a ke všemu její zaměstnání.

„Já věděla, že jsem někoho slyšela přicházet!" hrdá na svůj sluch se napřímila, ale za chvíli na ni skočila Amanda a znovu stála shrbená. „Dolů dítě, dolů," zanaříkala, ale pro sestru ježdění na Ronnie bylo moc zábavné na to, aby ho nechala.

„Amando, nechceš si udělat koníčka ze mě?" navrhl jsem jí. Sestra nadšená mou nabídkou okamžitě slezla a osedlala si mě. Chytila se mých vlasů a různě za ně tahala, podle toho, kam zrovna chtěla jet.

„Díky, Kide a my si pak máme ještě co říct," varovala mě, než se začala věnovat zbylým rošťákům. S Amandou na zádech jsem doklusal do pokoje.

„Konečná, teď jsem ve své stáji a tam už koníčci nejezdí," seznámil jsem ji se situací a ona dobrovolně seskočila. Milovala můj pokoj, vlastně každé z dětí. Mezi zvedacími prkny parket, škvírami ve stěnách a dutých trámech vždy našlo překvapení, které jsem pro ně schoval. Vymýšlel jsem kdeco, aby se stále bavily.

„Kide, kde mám hledat?" očekávaně chtěla jeden z pokladů. Moc dobře jsem si uvědomoval, že potřebuji něco, co ji zabaví na nejdelší možnou dobu.

„Pod zemí," mrkl jsem na ni a ona zmateně zamžourala. Poté se dovtípila, že mluvím v hádankách. Komukoli by okamžitě došlo, že se jedná o skrýše v podlaze, ale pro mou malou sestřičku to byl nelehký oříšek.

„Pod zemí, pod zemí," uvažovala a chodila sem tam. Prsty si ťukala na bradu a párkrát se na mě podívala. Ten pohled jsem zbožňoval, takový zkoumavý, jakoby má rozesmátá tvář prozradila něco víc, než už věděla.

„Kiiiideeee," tohle jsem znal. Teď se dívala smutnýma očkama a mrkala jako o závod.

„To ti nepomůže, Am," škádlil jsem ji a cvrnkl do jejího nosu. Nespokojeně zamručela. Strkala svůj nos do každé škvírky, kterou už znala, ale na pár z nich stále zapomínala. Jako poslední ji napadla postel. Hbitě se pod ni proplížila a nehleděla na chomáče prachu, které se jí zamotaly do vlasů a zbarvily oblečení do šeda.

„Ha!" zvolala radostně. Prvně jsem se pouze zasmál, ale potom jsem si uvědomil, že pod mou postelí nic najít nemohla, jelikož jsem tam nic neschoval. Amanda se objevila a za sebou táhla papírovou krabici.

„Našla jsem to viď?" radovala se. Uniklo jí moje překvapené chování. Nedokázal jsem si na velkou černou bednu ani v nejmenším vzpomenout. Zvědavě jsem natahoval hlavu, když odklopila víko. Její obsah se skládal z mých starých kreseb, takže ji sem musela postavit Ronnie. Ulehčeně jsem vydechl. Cítil jsem najednou obrovskou úlevu, mé podezření se totiž stáčelo k tomu, že krabice má něco společného s neznámou bělovlasou dívkou.

Amandě se tohle líbilo a nadšeně se prohrabovala papíry.

„Kide, to je úžasné! Umíš skvěle kreslit," vydechla najednou a díky tomu jsem ještě víc svraštil obočí. Já? Kreslit? Nikdy.

„Co to tam máš?" otázal jsem se a ona obrázek otočila. Překvapením mi zaskočila vlastní slina. Rozkašlal jsem se a když jsem pak papír vzal do roztřesených rukou, nevěřil jsem svým očím. Díval jsem se na ni. Na tu vražedkyni.

„Děje se něco?"

Nezmohl jsem se na odpověď. Samozřejmě že se něco dělo, něco sakra divného.