Nedotýkat!

21. Přítomnost, minulost a budoucnost

Smrt seděla bez hnutí. Svit měsíce dopadal na její bílé vlasy a nechal je zvláštně světélkovat. Přízračně krásná, neodpustil si poznámku můj mozek.

„Ahoj," zamumlal jsem, protože mě nenapadalo jak jinak začít. Zabral jsem druhou část lavičky, která by se za normálních okolností rozpadla pod vahou dvou lidí. Možná že Smrt nevážila o nic víc než vzduch a proto jsme mohli sedět vedle sebe.

„Ahoj," odpověděla. Poprvé jsme se pozdravili jako dvě normální bytosti. Jindy jsme pozdrav hned přeskočili nebo se jeden z nás na druhého mračil a došlo k nějaké neshodě.

„Máš všechno, co jsem ti řekla?" zeptala se.

„Většinu jsem nechal vevnitř, ale mám," vydechl jsem společně s bílým obláčkem, který se vytvořil díky zimě. „Harper je taky u mě. Možná jsem mu měl zavolat záchranku," uvažoval jsem nahlas. Napadlo mě ho zavézt do nejbližší nemocnice, ale on z té poslední utekl. Sice se chtěl vrátit, ale radši jsem nerozhodoval o něčem, co mělo být na něm.

„Zatím nemocnici nepotřebuje," uklidnila mě. Složila své ruce do klína. „Mám začít vyprávět, nebo ..." nejistě si mě změřila.

Usmál jsem se. „Začni, nejlépe od začátku," vyzval jsem ji.

Povzdechla si. Chvíli sklápěla pohled a poté mi pohlédla přímo do očí. Naskákala mi husí kůže a cítil jsem to znovu – ten strach smíchaný s pocitem naprosté spokojenosti. Vyhovovalo mi, že se nacházíme v blízkosti sebe. Činilo mě to nepředstavitelně šťastným.

„Nic už nebude takové, jak jsi to znal doposud. Změním ti život," varovala mě. Uvažoval jsem nad tím už dříve. Jestli vůbec něco takového chci, jestli mě zajímá porozumění a usoudil jsem, že ano. Vzhledem k tomu, že se věci a realita stihly přeměnit na naprosto jiné a pro mě neznámé, tak další změna nevadila.

„Když se mi budeš pokoušet i nadále zatajovat moji minulost, tak mě necháš žít s tím, že něco kdysi fungovalo jinak, možná i líp, ale to já už nezjistím," odpověděl jsem. Asi jí to nedávalo smysl, ale já jsem ho v té větě nacházel.

Hořce se zasmála. „Nic předtím neprobíhalo tak, jak mělo. Počínaje tím, že jsi měl už několikrát umřít!" zvýšila hlas a hned s první větou mi prozradila hlavní pointu, kterou s sebou mělo nést její vyprávění.

„Umřít," zopakoval jsem polohlasně. Jak říkala její zabijácká kamarádka – živý-mrtvý.

Provinila sklopila hlavu, ale konečně prozradila, co se stalo. „Nejenom to, hůř. Neměl ses vůbec narodit."

...

Pohlédla jsem do těch nejkrásnějších modrých očí. Někdo ukradl část oblohy a vložil ji do nich, nedokázala jsem si jinak vysvětlit, jak by kdokoli mohl mít tak překrásně modrá kukadla.

„Máš babu!" zvolal Kid. Můj Kid. Dítě, kterému jsem sebrala rodiče a od malička mě vidělo. Když jsem dostala od ostatních úkol ho zlikvidovat, ocitla jsem se ve svízelné situaci. Kid vůči mě projevoval obrovskou náklonnost a já jsem chtěla existovat ve světě, kde jsem dostávala tolik lásky od člověka. Nechala jsem ho žít, navzdory všemu, co mluvilo proti a těchto věcí bylo nemálo.

V první řadě nepříjemnosti postihující lidi v mé přítomnosti. Kid měl onemocnět a poté zemřít už po několik málo hodinách strávených se mnou. Měl, ale nezemřel. Už čtyři roky jsem se držela po jeho boku.

„No tak! Chyť mě!" volal radostně. Skákal sem a tam a já jsem se strachovala, kdy se mu povede spadnou a ublížit si. Ještě jsem nepotkala nešikovnější dítě než jeho, ale stejně jsem zrzavého rošťáka zbožňovala.