Nedotýkat!

19. Souvislosti

„Vážně jsi sem musel chodit? To jsi ohledně ní objevil tak důležité věci, že to nepočkalo?" sykl jsem na Harpera.

„Mám něco...zneklidňujícího," přiznal. „Proč jsi chtěl, abych o ní něco našel?"

„Plete se mi do života. Asi už pěknou řádku let."

Harper se napřímil. Něco se mu nepozdávalo. „Jak myslíš, že se ti plete do života?" nepřestával s pokládáním otázek.

Pokrčil jsem rameny. „Tak, jak to říkám."

Výraz jeho tváře se změnil v něco temnějšího a vážnějšího. Nerozhodně postával, jakoby přemýšlel nad dvěma možnostmi a každá z nich vedla ke katastrofě, ale jednu stejně zvolit musel. „Měli bychom odejít. Věci, které vím, by nedělaly dobrotu, pokud by se dostaly do veřejnosti. Promluvíme si někde v soukromí."

Okamžitě jsem takový plán zatrhl. „Nemůžu ji opustit," oznámil jsem mu. Podíval jsem se na Maryl, které naprosto zrudly oči. Smrt jejího otce ji poslala do temných hlubin, rozloučení od něj hnědovlásku srazilo až na úplné dno. Nikdy jsem ji takovou neviděl. „Zmiz na pár hodin a pak se vrať, poslední co potřebuji, je tě zatáhnout do svého normálního života."

„Tak si opatrovávej své milované a pokus se jim moc neubližovat. Té holce lámeš srdce a toho kluka ničíš tím, že si pořád neuvědomuješ, co pro tebe ta holka cítí. Počkám, ale ještě dnes to chci vyřešit," souhlasil Gremory.

„Cože?" podivil jsem se.

„Neuvědomuješ si to," pousmál se a jeho hnědé oči se střetly s mými. „Až k nim přijdeš, ona se pokusí najít útěchu u tebe. Poběží do náruče někoho jiného než jejího bratra, který s ní prožil celý život. Jsou si podobní jako vejce vejci, rozumí si ze všeho nejlíp a ona si stejně vybere tebe. Jenže ty pořád odcházíš a vracíš se, lámeš jí srdce, aniž bys o tom věděl," analyzoval náš vztah. Zaraženě jsem na něj civěl. Bavila ho moje bezradnost.

„Blbost," odmávl jsem ho, „Vždyť nás ani neznáš," ohradil jsem se proti jeho slovům, ale bohužel do sebe něco měly.

Harper pokrčil rameny. „A není právě to tak ironické, neznám nikoho z váš, Kide, ale stejně vidím líp než vy, co se tady odehrává. A mimochodem nemáš za co, nikdo jiný by ti to neřekl."

Gremory se obsadil do role nezúčastněného pozorovatele a určitě vypustil z úst cosi zamyšlení hodného. Navzdory tomu jsem se od něj odpojil.

Maryl se chovala přesně tak, jak on předpověděl. Najednou se ze mě stal ten zlý, ten, který celou dobu jen ubližoval a to jsem se jí jen snažil pomoct.

„Maryl," oslovil jsem ji opatrně. Po slzách, které vybrečela mi na košili zůstaly mokré flíčky.

Zvedla se, ale hned se zase schoulila na moji hruď. Poprvé jsem začal mít pochybnosti o tom, že takto se k sobě chovají kamarádi. Nedrželi jsme se za ruce, když jsme procházeli uličkami, ale tohle to spolehlivě vyvažovalo. Neváhala a objímala mě, kdykoli se jí zachtělo, pokládala mi hlavu na rameno, když jsme seděli vedle sebe a ona byla ospalá. Nikdy mě nenapadlo jí v tom bránit, podobné chování mezi námi fungovalo už od základní školy, kdy jsme se potkali.

„Omlouvám se, hned se zase dám dohromady," řekla po chvíli. Přikývl jsem. Proseděli jsme další půl hodinu v tichu, až poté znovu promluvila.

„Všichni už odcházejí," všimla si. „Máma chtěla, abychom s Troyem ještě chvíli zůstali a truchlili sami."

„Chápu," zamumlal jsem, „Ztratím se. Poslouchej, kdybys cokoli potřebovala, volej. Nechám všeho a dostanu se k tobě."