Nedotýkat!

20. Domov

Kývl jsem. Nic víc. Čekal jsem, že s mojí rodinou bude mít co do činění, jen jsem nepředpokládal, že s tátou. Nechala žít Leonu, mámu, to s ní jsem si Smrt spojoval.

„Nepřijde ti to ani trochu divný? Otec, který neznal syna a syn, který nezná otce, se ženou za jednou a toutéž osobou," vztekal se Harper. Jemu se nezamlouvalo, co zjistil. Dvě generace se nezávisle na sobě pitvaly ve zvláštních záležitostech.

Klidně jsem se na něj podíval. „Co tě na tom tak znepokojuje?"

Zamračil se a rukou si bezradně prohrábl vlasy. „Jakoby to nebylo jasné. Tvůj otec se ji snažil zlikvidovat. Mrtvou, Kide. A další věc – ona za svého života nic nedokázala, nikde nevynikala ať už v dobrém nebo zlém. Tak perfektně tuctovou osobu jsem ještě nepotkal. Ať jsem se snažil sebevíc, nevymyslel jsem jediný důvod, proč by měla někoho ovlivnit - jakkoli."

Ušklíbl jsem se. Tak z tuctové vyhrabala vcelku zajímavá osoba. Představil jsem si ji. Krásnou, ledovou, smrtící. Přitahovali jsme se a evidentně vinnou táty.

„Vystupujeme," zvedl se Harper a otevřel dveře kupé. Za nimi vzduch klesl o dalších pár stupňů. Vykročil ke dveřím vlaku.

„Jak umřela?"

Gremory se otočil a trhl rameny. „Zmizela."

Nadechoval jsem se, ale než jsem stihl něco říct, přehlušil mě skřípající zvuk brzdícího vlaku. Když se vagón uklidnil a přestal s námi jemně cloumat do stran, popadl Gremory kliku a mocným škubnutím donutil dveře, ať se posunou na bok a my jsme vykročili do tmy.

„Jmenovala se Loraine Ariová, zmizela ve svých sedmnácti a nikdy ji nenašli. Není o ní moc co povídat – chodila do školy, měla kamarády, průměrné známky a žádné podstatné problémy," říkal Harper. Mlčky jsem šel vedle něho. Samozřejmě že nevěděl, jak a proč se z ní stala Smrt. Ale jméno měla hezké.

„Loraine," zamumlal jsem si pro sebe. Vyslovovalo se dobře, plynule a neslo s sebou nádech čehosi vznešeného. Mohlo by připadnout i bohyni a ta by se za něj nemusela stydět.

„A co dál?" obrátil jsem se na něj.

„Tvůj otec ji popisoval jako cosi duchařského. Banshee, ducha, neviditelnou? Nevím, nerozumím těmhle kravinám," řekl a vedl nás k několika řadovým domům. Krátce rozhlížel, než se rozhodl pro jeden. O zvonek ani nezavadil pohledem, místo toho se věnoval zámku. Prohraboval se v jakési černé taštičce naplněné kabely.

Mezi různými dráty zvolil placatý, který se velice podobal klíči a tím taky byl, jen je běžným. Harper se sklonil a kus železa nechal vklouznout do zámku. Hrál si s věcí, která dokázala otevřít cokoli zavřeného. Vlastnil paklíč.

„Vloupání? Nech mě hádat, vejdeme oba, ty něco sekneš a pak utečeš a všechno svalíš na mě," obořil jsem se na něj šeptem.

Harper sykl a kopl mě do holeně, abych držel jazyk za zuby. Chytal jsem ho za tričko a chtěl jsem ho vytáhnou na nohy a co nejrychleji odtud zmizet, ale jemu se povedlo zpřístupnit nám dům.

V mechanismu se ozvalo „klak" a Gremory se usmál. „Nejsem zloděj, Kide. A teoreticky neporušujeme žádný pravidla. Vítej doma," šťouchl do dřevěné přepážky a poskytl mi pohled do chodby.

Domov.

Nasál jsem nosem vůni místa. Podivně mě zašimrala v nose a na chvíli jsem se zde cítil jako ve známém prostředí, kde mi na blízku jsou lidé, na kterých mi sejde. Ale to nadšení vyprchalo. Ať už řadový domek byl či nebyl zamýšlený jako mé útočiště, zcela jistě jsem sem nepatřil.